O strašlivém démonu ze Žďáru

Český Krumlov, Stará Boleslav, Kutná hora, Třebíč, Telč, Kroměříž… Každý týden zde vyprávím o jednom české městě. Dozvíte se, kam stojí za to zajet i tajemné historky, které se k městům váží.

Ve Žďáru nad Sázavou je jedno místo na poměrně vysoké hoře. Zvláště v létě je docela namáhavé se tam došmajdat. Ale zase to stojí za to. Protože poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře je úžasný. Je to skvost architektury. Pochopitelně! Vždyť jeho tvůrcem byl největší génius tohoto oboru, působící kdy v českých zemích. Celým jménem Jan Blažej Santini-Aichel. Muž, který snad musel být předobrazem Fausta, vzhledem k tomu, co všechno dokázal.

Došel jsem ke kostelu v parném létě a musím říct, že jsem se pořádně zapotil. Tolik schodů, taková výška... Ale potom přišla odměna.

Generální vikář Jan Nepomucký míval docela problém se spory mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. A nevyzradil panovníkovi zpovědní tajemství královny Žofie. Byl kvůli tomu i mučen. Vladař ho nakonec dal svrhnout z kamenného mostu do Vltavy. Mluvívalo si i o jeho vytrženém jazyku.

Mnozí církevní preláti dávali stavět Janovi sochy i kostely. Tak i Václav Vejmula – opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou. Na Zelené hoře, kde původně byla spousta křovisek a stromů, se rozhodl postavit k jeho slávě a na jeho paměť kostel. Původně byl někde tady Jan Nepomucký vychováván. No, v lese asi ne...

Opat se spřátelil se Santinim a přesvědčil ho, že tu má kostel nechat vyrůst. Stavba započala roku 1719 a za dva roky byla hotová.

Santini vystavěl barokně-gotický objekt ve tvaru pěticípé hvězdy. Takové, která se pětinásobně zjevovala nad mučedníkem.

Celá stavba je koncipována do kruhu. Uprostřed stojí samotný kostel ve tvaru hvězdy, kolem něj je hřbitov a to vše je obehnáno ambitem (klenutá chodba s výklenky) rovněž připomínajícím hvězdu, tentokrát deseticípou. Na něm jsou tři sochy zobrazující alegoricky Víru, Zdrženlivost a Čistotu.

Všechno vně i uvnitř kostela má vyjadřovat symbolicky latinské slovo tacui – mlčel jsem. Také pět hvězd jasně zářících okolo hlavy Jana Nepomuka. A jistě... pět ran Kristových... Pozoruhodná budova, která je naprosto jiná nežli veškeré ostatní postavené v té době. Jako by ruku i mysl architektovu vedla nadpřirozená síla.

Pan Ulrich dělal správce na zámeckém velkostatku. S nikým neměl slitování. Lidem bral dobytek, peníze, vlastně všechno, když se zadlužili. I poslední jídlo sebral jim a nechával je o hladu.

Jak už to tak bývá, jednoho krásného dne ten proklatec zesnul. Jeho ostatky skončily v rodinné hrobce.

Uplynulo pár dnů a nocí od jeho smrti a zase ho viděli. V bouři a za krupobití se řítil na bezhlavém koni okolo zámku. A ten kůň měl obrovská kopyta a hrozil, že když někoho kopne, na místě ho zabije.

Jindy zase spatřili Ulricha uprostřed lesů v jeho kočáře taženém čtyřmi oři bez hlav. Někdy sedával na pařezu v lese, který ukradl jeho majiteli.

Báli se, že by mohl něco zlého vyvést a chtěli se ho zbavit, definitivně mu zabránit škodit. Ono se to s ním začínalo přihoršovat. Začínaly se v okolí objevovat mrtvoly, zle potrhané.

Strach rostl. Jak se to vyřešilo? Na to si chvilku počkejte.

Pět andělů tu stojí u hlavního oltáře spolu s Janem. Je zde pět výklenků oltářních. Pět bran. A jak je to s počtem kaplí?

Když jsem procházel kostelem, všude samé hvězdy. I v barevných oknech nade dveřmi. Před vstupem do hlavního prostoru jsou u zdi čtyři překrásné sochy s korunami. Obešel jsem pět trojúhelníkových a pět oválných kaplí. Vše je zalito přirozeným „sakrálním světlem”. V relikviáři leží Janův „jazyk”. Ten je i v deseticípé hvězdě v klenbě. V hořícím věnci.

K vidění jsou zde sochy Jana Evangelisty s orlicí, svatého Marka, rovněž Panny Marie Lurdské, svatého Lukáše s býkem a samozřejmě i Spasitele.

Do Žďáru pozvali kata z Jihlavy. Ten se nebál ničeho a přikázal otevřít Ulrichovu hrobku. Tělo v rakvi bylo jako živé, vůbec se nerozkládalo. Jen jakoby ta bestie spala.

„Jsi živý, nebo mrtvý?” tázal se kat.

Ulrich otevřel oči a jeho děsivým smíchem zaplnil se celý hřbitov. Počal se zvedat.

Kat ho srazil zpět, tasil meč a uťal mu hlavu. Do krku a do úst mu nasypal mák. Zavřel rakev i hrobku a démon odtamtud dosud zatím nikdy nevystoupil. Prý až přejde tolik let, kolik zrnek máku mu kat nasypal do úst a do krku, pak se na svět vrátí.

Žďár je rozhodně zajímavý, stojí za to se sem jet podívat. Především kvůli Santinimu a jeho nesmrtelnému dílu.

A jestli vás strašidelné historky baví, přečtěte si ještě o děsivých tajemstvích Českého Krumlova.