O kamenné bábě a další historky z Třebíče

Každý týden zde budu v létě vyprávět o některém českém městě, o jeho krásách, tajemstvích a příbězích s ním spjatých. V dalších výpravách se podíváme do Staré Boleslavi, do Kutné hory, do Žďáru nad Sázavou, do Prahy židovské, do Kroměříže a do mnoha dalších měst.

Benediktinský klášter třebíčský patříval k těm nejbohatším v českých a moravských zemích v dobách, kdy začínalo husitské běsnění.

Tehdejší opat se oprávněně obával, že by lupiči Jana Žižky, až klášter přepadnou, všechno ukradli. A to tu měli zlatou sochu Ježíše Krista a dvanáct stříbrných apoštolů. Včas je ukryl do tajné chodby v podzemí.

Husité skutečně klášter obklíčili a pálili na něj. Nicméně ho nedobyli a odtáhli. Když jejich vojevůdce zemřel, vrátili se sem plenit. Deset let tu vládli, ale sochy, přes veškerou snahu, nenašli. I proto, že se podzemní chodby hroutily a propadaly. Byly zavaleny.

Později, když se sem blížila vojska Matyáše Korvína, dal opat sochy z podzemí vynést a převézt na hrad Veveří. Od té doby o nich není nic známo.

Kdo ovšem ví, zda sochy na hrad Veveří putovaly? Zda nezůstaly pod klášterem a zprávy o převozu nebyly jen krycím manévrem?

Tohle město je jedním z nejfantastičtějších, pokud jde o historické klenoty, které se v něm ukrývají.

Stojí zde románsko-gotická bazilika svatého Prokopa, kterou jsem navštívil. Vznikla jako součást benediktinského kláštera někdy v letech 1240–1260.

Dotýkal jsem se zvenčí tmavých, žulových kamenů, které na stavbu věnovalo šest set zdejších rodin. Přední vstup a dvě věže bělostně září. Nad vstupem skví se svatý kříž. Mezi kamennými sloupy jsem prošel Bránou rajskou.

V portálu pohlížel jsem na zobrazení chvalozpěvu tří mladíků ze Starého zákona. Na rostliny a zvířata, horstva, vodstva a hluboké propasti. Vespod jsou i čtyři evangelisté a dva opaté.

V lodích po stranách jsem viděl reliéfy Axmanovy a Machovy Křížové cesty. Pohlížel jsem tu na oltář se sochou Panny Marie s korouhvemi. V pravé lodi je oltář se sochou Ježíše Krista, osvětlený mozaikovým oknem.

Hlavní loď je skutečně mohutná, včetně kůru s varhanami. Pod nimi je obraz Ježíšův. V hlavní lodi jsou nádherné sochy českých patronů. Vepředu stojí mramorová křtitelnice s kovovým poklopem. Nad ní na sloupu visí Kristus na kříži.

Na levém sloupu je zdobená kazatelna, pod ní leží kamenný lev.

Ten lev je ohmataný od dětí, které si zde občas při bohoslužbách hrají. Je to pro ně cosi jako prolézačka.

U kněžiště stojí socha svatého Prokopa. V rukou třímá řetěz, na němž drží spoutaného ďábla. Za kněžištěm je barevné okno podobné tomu v katedrále v Remeši. A další barevná okna, kterým se říká Trpasličí galerie.

Je tu pozůstatek prastaré fresky svatého Martina na vzpínajícím se koni. Před ním kdosi klečí. Na levém okraji apsidy.

Je toho zde mnoho k vidění, včetně pivovarského sklepa v kryptě z 16. století pod bazilikou. Původně zde ovšem byli pohřbíváni mniši a dobrodinci kláštera.

S tím Matyášem Korvínem to bylo opravdu vážné. V roce 1468 přepadl Třebíč. To se stalo 12. května.

Viktorín z Poděbrad statečně hájil klášter. V červnu byla již jeho situace beznadějná. Jeho mužům hrozilo vyhladovění. Aby přežil, vyrazil ven a násilím si prorazil cestu na svobodu.

Uhři se dostali do kláštera, vyloupili ho a zapálili, pobořili, mnichy pobili skoro všechny. Klenba se zřítila. Ty, kteří tu zbyli, vyhnal nakonec Arkleb Černohorský. Klášter i baziliku opravili Waldsteinové. Pracoval zde architekt František Maxmilián Kaňka.  Znovu vysvěcena byla bazilika roku 1704.

V souvislosti s Třebíčí je nutné zmínit i rozsáhlé území synů a dcer Davidových. Když jsem procházel tuto část města, bylo mi tak nějak hezky u srdce. Místo plné úzkých křivolakých uliček, prampouchů, kvelbů, je tu i mikve, dvě synagogy a především nádherný starý židovský hřbitov. Ale o tomhle území až někdy jindy, neboť nyní sem přidám ještě jednu pověst.

To byla hodná ženská třebíčská. Za své služby nikdy nebrala peníze. Spokojila se s máslem, sádlem, vejci... co kdo měl a sám dal.

Až jednou u ní přespal poutník, a když odešel, našla měšec se zlaťáky, které jí tu zanechal za jídlo a nocleh. Koukala na peníze, přepočítávala je a radovala se z jejich lesku. Najednou si říkala: „Proč já hloupá nebrala peníze?” Na nic jiného než na ně nemyslela.

Přišel k ní další pocestný, žádal ji o nocleh a večeři s tím, že má na zaplacení. Ukázal jí svůj měšec.

V noci ho okradla.

Ráno na to přišel a začal ji honit běsný vzteky.

Baba prchala lesem a uměla věru rychle utíkat.

Dohonit ji nebyl štonc, a tak ji proklel a přál jí, aby zkameněla.

Což se stalo. Země se rozevřela, ona se do ní po kolena propadla a byl z ní kámen.

Kvůli lecčemu stojí za to jet do Třebíče. Nakonec i kvůli tomu kameni, té bábě, která se tak moc kvůli zlatu změnila.

Jestliže vás zajímají zvláštní zapomenutá místa, která jsou navíc obestřena tajemství, inspirujte se i v pořadu Tajemno.