O jeřábu, který chtěl mít děti s ošetřovatelkou

Jeřáb popelavý je krásný pták a samci jsou obvykle podstatně větší než samičky. Jinak jsou na první pohled úplně stejní.

Na Hluboké žili v zoo dva jedinci. A přesně, jeden byl velký a druhý menší. Přešlo pár let, ale jeřábi se ne a ne rozmnožit.

Ošetřovatelé dali provést testy DNA a přišlo se na to, proč ti ptáci nevyvedli mladé. Obě to byly samičky.

Takže se sháněl jeden samec. Ten nakonec přiletěl ze zoo v Tallinu. Ne sám, ale v letadle. Sám by asi netrefil. Přicestoval výměnou za jednu ze samiček.

Byl moc pěkný a vypadal, že je silný a zdatný. Jenom trochu kulhal. Pročež se mu začalo říkat Joffrey de Peyrac.

Na jaře jeřábi tokají. Při té příležitosti okolo sebe krásně tančí. A také hlasitě tak jako troubí. Skáčou do výšky, ze země sbírají, co jim padne pod zobák, a vyhazují to vysoko nad sebe. Drny trávy, dřívka, kamínky...

Peyrac netokal. Všem to bylo divné. Zvláště proto, že samice okolo něj poskakovala, jak mohla, a zoufale marně se ho pokoušela svést.

A on ne a ne a ne!

Pak dostali jeřábi krásnou slečnu ošetřovatelku. A stalo se to, co se nemělo stát. Peyrac chodil kolem ošetřovatelky sem a tam a pokukoval po ní.

Nakláněl hlavu. Načež kolem ní začal tančit. Jak k němu přišla do výběhu, už se neovládal a vnucoval se jí svým baletním uměním. Zamiloval se do ní a toužil získat její přízeň.

Nedala si říct a jeřáb ji prostě nesbalil. Bylo jí to dokonce nepříjemné, to jeho tokání a troubení... Už proto, že se stávala terčem občasných nemístných vtípků kolegů.

Jeřáb pochopil, že s ošetřovatelkou nic nebude a začal své tance předvádět dalším lidem v zoo. Ošetřovatelům i návštěvníkům. Mužům i ženám. Jenom jeřábici ne. A nutno dodat, že při svých číslech hodně hlasitě troubil.

Několik let se to neměnilo a jeřábice se už musela domnívat, že zůstane starou pannou.

V Tallinu potvrdili ošetřovatelům z Hluboké, že jejich domněnka a podezření jsou správná. Pták byl totiž odchován lidmi.

Ošetřovatelkou. A Peyrac ji tedy považoval za svou matku, protože ho krmila a pečovala o něj. A budoucí partnerka má přece vypadat jako maminka. To se stává i v lidském světě, že někteří muži podlehnou takové myšlence. Ale co teď s tím?

Jak se říká: čas všechno vyléčí. Jeřáb pomalu zvolňoval a už před lidmi netokal zdaleka tak nadšeně jako první roky.

Pět let to trvalo. Jeřábici došla trpělivost a v pevném rozhodnutí mít rodinu si sama postavila hnízdo. A do něj nečekaně snesla vejce...

Jak se to stalo, že to vejce vzniklo? Nikdo nevěděl. Nikdo nic neviděl. Sedla si na vejce s tím, že ho vysedí. Kulhavec chodil okolo ní a zkoumavě ji pozoroval. Tvářil se, jako že on nic, on muzikant... A proto sám na vejce neusedl.

Nakonec měla hlad, a tak vstala a na vejce se vykašlala. No, pak se přišlo na to, že nebylo stejně oplozené.

Uplynul rok a jeřáb počal tančit okolo jeřábice. A ona okolo něho. Pěkné to bylo. A potom přišla na svět dvě ptáčata.

Z Peyraca se k překvapení všech stal úplně vzorný otec. Kdykoliv se někdo jen přiblížil k výběhu, měl tendenci rodinu chránit a bojovat o ni. Mával roztaženými křídly a jeho zobák se zdál být velmi nebezpečný. Když nepřítele zahnal, triumfálně troubil. Mláďata vodil po výběhu a pečlivě jim všecko předváděl a ukazoval. Společně s jeřábicí. Nehnul se od ní a od ptáčat. Tedy kromě okamžiků, kdy se za ně vrhal do boje.

Tři roky za sebou se rodili vždy dva malí jeřábi. Pak dva roky žádní. A potom samice umřela.

Nedlouho poté přivezli Peyracovi jeřábici z Rigy. Nějakou dobu se ptáci zkoumali a poznávali, načež to začalo nanovo, jako s tou předchozí. Tedy po několika letech. A bylo to krásné a zase se rodili maličtí jeřábi.