Článek
Většinou je ale jejich plod k puzení jednoznačně vede ke zvířeti stejného rodu. Tu a tam... Vlastně dost často mají zvířata intimní vztahy i s jedinci stejného pohlaví. Dokonce častěji než lidé.
Někdo má rád holky, jelen zase... buchty.
Koloušek přichází do hájovny
To se tak někdy přihodí, dost často se to přihodí, že lidé najdou opuštěné zvířátko. Mláďátko. Ono je často opuštěné jenom tak trochu. Protože když je zvířecí dítě třeba poraněné, nechá ho často jeho maminka někde schované a vrací se k němu s potravou. Stará se o něj dál.
Jenomže jak se náhodou přihodí, že takové mládě najdou lidé, často podlehnou myšlence, že by ho měli zachránit.
A tak byla jednou v sedmdesátých letech minulého století na procházce v šumavských hvozdech rodinka se psem. A ten pes vyčmuchal koloucha ve vysoké trávě. Lidé ho vzali a odnesli do hájovny k panu hajnému.
Tehdy se zvířata nosila buď právě hajným, anebo do zoologických zahrad. Záchranné stanice ještě skoro neexistovaly.
Pan hajný se hned naštval: „Prosím vás, proč mi ho sem taháte?”
„Byl tam tak opuštěný. Určitě by umřel,” litovala zvířátko s krásnýma velikýma a hnědýma očima paní od psa.
„Těžko,” hajný jim vysvětlil, jak to asi s kolouchovou maminkou bylo.
„Tak ho tam máme odnést zpátky?”
„V žádnym případě. Už načichnul lidmi. Teď by ho maminka opustila určitě. A to by bylo zlé.”
„Tak, co s ním?”
„No, nechám si ho tady. Co nadělám,” mávl rukou hajný, který zvířata doopravdy miloval.
A tak se stalo.
Až najdete „opuštěné“ mládě, nechte ho na pokoji. Jeho matka je pravděpodobně nablízkuFoto: Ruimin Wang, Shutterstock.com
Jelínek Ferda se zabydluje
Pan hajný žil v domečku uprostřed lesů se svou manželkou. Jejich děti už dospěly, vystudovaly a odstěhovaly se do měst. Žít na lesní samotě se jim nechtělo.
Malý jelen se stal členem rodiny hajných. Vlastně by se klidně dalo říct, že se stal jejich novým děckem. Dostal jméno Ferda. Nejdřív ho krmili mlékem z láhve s dudlíkem. Potom třeba ovocem a zeleninou.
Jelínek si vyprošoval mlsky. Chodíval za paní hajnou a strkal do ní svým roztomile vlhkým čumákem a to se ví, že od ní každou chvíli nějakou tu dobrotu dostal.
Jednoho krásného dne upekla paní hajná veliký pekáč plný tvarohových buchet. To to vonělo. Jako nebeská mana.
Kolouch chodil okolo kuchyně. Nahlížel oknem a nakonec neodolal, vešel do domu a najednou stál vedle paní hajné a díval se na ni tak, ale tak smutně. A olizoval se. A dělal oči.
Paní hajná mu zkoušela dát mrkev.
Nechtěl.
Tak jablíčko.
Nechtěl.
Potom ji dostrkal k pekáči na okně. A mlsně na něj koukal.
Paní hajná nevěřila svým očím, ale nakonec vzala jednu buchtu a nabídla ji Ferdovi.
Mlask, mlask a bylo po buchtě.
A zase se ten tvoreček koukal tak, že mu nešlo odolat. Dostal druhou buchtu. A třetí... Čtvrtou a pátou.
„A dost! Další už ne!” paní hajná odmítla kolouškovi dovolit, aby se buchtami přejedl. A taky věděla, že pan hajný ty její tvarohové buchty miluje.
Buchty a cigára, to bude jeho smrt
Od těch dnů ale Ferda dostával buchty kdykoliv, když je paní hajná upekla. Miloval je a miloval jejich tvůrkyni. Za buchty by udělal cokoliv. Nakonec se mu buchty staly i osudné, ale to už je jiná historie.
Nejenom buchty si Ferda oblíbil. Lesní dělníci mu dávali jinou pochoutku. Ale zdaleka ne tak dobroučkou a zdravoučkou, jako byly buchty paní hajné.
Totiž, lesní dělníci měli takový zvláštní smysl pro humor. Dávali mladému jelenovi cigarety a moc je bavilo, když je přežvykoval a když mu visely od huby. Většinou je pak polkl a ničil si zdraví.
Z Ferdy se tedy stal veliký závislák na buchtách a na cigaretách. A ta závislost ho jednou dovedla z lesní hájenky do zoologické zahrady. Ale o tom až někdy příště, budete-li trošku chtít.
