Nutkavé sexuální chování: Čím se projevuje a jak se léčí?

Nemoc známá také jako nutkavé sexuální chování, hypersexualita neboli závislost na sexu byla v červenci 2018 oficiálně zařazena WHO mezi duševní poruchy. Její povaha sice vědcům není stále zcela zřejmá, a proto se dále zkoumá, ale to nebrání problémy účinně řešit.

Ve hře jsou dvě hypotézy. Jedni odborníci považují hypersexualitu za ekvivalent závislosti na alkoholu, drogách nebo hrách, druzí spíše za obsedantně-kompulzivní poruchu. Tato nevyjasněnost ale nevadí: právě uznání problému jako nemoci pomohlo stanovit kritéria pro diagnostiku, podnítit další výzkum a usnadnit péči o postižené – problémy má podle odhadů asi 5 % světové populace. Za některými případy mohou být i změny na mozku způsobené epilepsií, cévní demencí nebo Parkinsonovou chorobou.

Projevy jsou rozmanité, a aby se o této diagnóze dalo vůbec uvažovat, musí být nemocnému více než 18 let a obtěžujícími sexuálními fantaziemi, aktivitami a s nimi související úzkostí musí trpět déle než šest měsíců.

Jako u mnoha jiných zdravotních problémů i tady je zásadní, zda potíže silně zasahují, či dokonce znemožňují běžné fungování a narušují vztahy. V případě hypersexuality to znamená, že je člověk po většinu času ponořen do sexuálních představ, a zanedbává proto povinnosti a nakonec i běžné úkony (např. hygienu a péči o sebe). Kromě nekonečných fantazií se někdo oddává i různým sexuálním aktivitám, ovšem ani časté orgasmy nepřinášejí uspokojení a uklidnění.

Pro postiženého to není žádná zábava, uvědomuje si, že se jeho život vymyká kontrole. Dalším kritériem pro potvrzení diagnózy jsou marné pokusy o zvládání tohoto stavu. Všechno dohromady pak přináší úzkosti a deprese.

„Příkladem takového nutkavého chování může být 40letý muž, který musel opakovaně odcházet během pracovní doby masturbovat a kvůli tomu se nemohl soustředit ani na svou práci,“ říká Pavel Turčan, sexuolog a gynekolog z Centra Mediol v Olomouci.

Stejně jako u ostatních závislostí je léčba nesnadná. Obvykle vyžaduje kombinaci léků a psychoterapie. Cílem je poskytnout nemocnému nástroje, s jejichž pomocí dokáže zvládat nutkavé chování tak, aby nenarušovalo jeho každodenní život. Užívají se antidepresiva, antiandrogeny (pouze pro muže, blokují působení mužských pohlavních hormonů) či naltrexon (snižuje abstinenční příznaky, není návykový a obvykle se užívá tři měsíce).

Psychoterapie pomáhá hledat strategie pro práci s myslí, s mezilidskými vztahy a pro úpravu návyků a chování. „To vše tak, aby člověk mohl rozvíjet spokojené fungování v běžném každodenním životě, který ho tak bude postupně více a více těšit,“ říká psycholožka a psychoterapeutka Alexandra Hrouzková.

Pokud žije nemocný ve vztahu, je možné docházet i na párovou terapii. „Důležité je, aby mezi partnery byla atmosféra, která umožní otevřenou komunikaci ohledně sexuality a sexuálních prožitků. Nekomunikovat a chodit kolem toho, jako by to nebylo, je snad to nejhorší, co může nastat,“ vysvětluje Pavel Turčan s tím, že vhodné je volit pozitivní a podpůrný způsob komunikace – bez výčitek, kdo za co může.

Pokud si u sebe nebo partnera všimnete změny (nejen sexuálního) chování, je důležité popřemýšlet, co se vlastně děje a k čemu dochází, a zkusit to pojmenovat. To je v prevenci rozvoje závislostí klíčové: přiznat si, že mám zhoršující se problém, který nemám pod kontrolou, a zajít za odborníkem (sexuolog, psychiatr, psycholog). Čím dřív začnete situaci řešit, tím snazší bude náprava.

Kdy je lepší se sexu vyhnout?