Nora Fridrichová: Fronty Ukrajinek v Šatníku stále neopadly, za hodinu odbavíme kolem 100 lidí

Nora Fridrichová pomocí druhým rozhodně nešetří, energie má na rozdávání. Šatník, který sídlí v pražské holešovické tržnici, založila během pandemie na pomoc matkám samoživitelkám (pomáhá jim i skrze sbírku Znesnáze21) a je založen na solidaritě. Kdo může, nosí sem hlavně čisté oblečení, obuv, hračky, nebo například drobné vybavení do kuchyně, a matky samoživitelky, si vyberou zdarma co potřebují. Za covidu Nora sháněla také notebooky a počítače dětem ze sociálně slabších rodin a je patronkou neziskové organizace Rosa, která pomáhá obětem domácího násilí a kterou redakce Proženy.cz podporuje v projektu Rok pro dobro.

Nejvíce úsilí nyní věnuje Šatníku. Svoji pomoc aktuálně přeorientovala na pomoc ženám, které uprchly z Ukrajiny před válkou, většinou i s dětmi. Přede dveřmi stojí už od půl deváté fronty na oblečení, kosmetiku, drogerii, léky, jídlo, nádobí, hračky i případně kočárek. Do té doby se musí každé ráno nově přinesené darované věci roztřídit a nachystat. S tím jí pomáhají i dvě ukrajinské matky, kterým nabídla ubytování ve svém domě. Co nutí Noru Fridrichovou pomáhat?

V kolik hodin vstáváte a jak vypadá váš běžný den?

Vstávám v šest kvůli škole, kam nejprve odvezu své dcery, a pak jedu do Šatníku, mám ho od školy kousek. Tam si s pomocnicemi řeknu, co je dnes třeba vyřešit, přivézt, odvézt, podepsat, domluvíme se, jak bude vypadat denní provoz. Pak uháním do práce, kde s kolegy připravujeme týdeník 168 hodin. Odtud odpoledne jedu opět přes Šatník do školy pro dcery, rozvezu je na kroužky a pak rychle domů. Vyvenčit psíka, úkoly, večeře, pohádka. A já pak v klidu sedám k počítači a naklikám nákupy pro naše pomocnice v Šatníku. Spát chodím kolem půlnoci.

Měla jsem na vlastní oči možnost vidět zástupy uprchlíků před Šatníkem, fronty tedy stále trvají?

Je to tak, je tu otevřeno každý den od pondělí do soboty od 10 do 17 hodin a fronty jsou neustále, protože dovnitř můžeme pustit vždy jen určité množství lidí. Pomoc chceme zacílit jen na ty, kteří k nám z Ukrajiny přišli kvůli válce, ne na ty, kteří v Česku třeba už roky pracují. Při vstupu do Šatníku proto kontrolujeme pasy a uprchlická víza. Ti, kteří v Česku žijí už dlouho, k nám ale zpravidla přijít nezkoušejí, jde maximálně o jednotky případů.

O co je největší zájem?

Lidé potřebují oblečení, boty, velký zájem je i o peřiny, povlečení, ručníky, ale i o nádobí, školní potřeby, plenky a nejvíc o drogerii a jídlo. Ukrajinky si nevybírají, berou z toho, co je, a je na nich patrná skromnost, jsou vděčné prakticky za vše. Chodí i maminky s hodně malými dětmi a vždy se dost radujeme, když pro ně máme kočárek a plenky.

Máte přehled, kolik lidí za den přijde?

Dovnitř pouštíme zhruba 20 lidí po deseti minutách, takže tak 100 lidí za hodinu. Za celý den je to asi 500 až 700 lidí. A bohužel se obávám, že to zatím moc neopadne. Do Česka sice už z Ukrajiny přijíždí míň lidí, ale teď se tu zároveň objevují dost zubožené případy lidí z východní Ukrajiny, kteří se dlouhé dny ukrývali před bombami někde ve sklepeních, než se jim povedlo utéct.

Jak se uprchlíci o Šatníku dozvídají?

Na začátku je k nám posílali z informačního centra pražského magistrátu, teď už se informace o nás šíří komunitně. Ukrajinci mají své skupiny na sociálních sítích, tam se vše rychle rozkřikne. Nedávno přímo tady v Pražské tržnici navíc otevřeli úřad práce pro vyřízení finanční podpory Ukrajincům, takže oni se pak zpravidla staví i u nás.

Co teď nejvíc potřebujete? Jak mohou lidé přispět?

Stále bereme oblečení od velikosti 116 a výš, kojeneckých oblečků máme dostatek, a boty v dobrém stavu. Ale moc vděční jsme i za sportovní potřeby, třeba koloběžky či brusle pro děti nebo za hračky, i ty nám strašně mizí, teď nemáme skoro nic. Pravidelně aktualizuji na FB stránce Šatníku, co je třeba, co nám chybí. A umíme být strašně rychlí! Například mi psala paní, že daruje invalidní vozík, a doslova hned vzápětí volala ukrajinská babička, že její vnuk spadnul ze schodů. Tak jí ho dárkyně hned odvezla. Obě navíc bydlely v Praze 8 kousek od sebe, to byla náhoda až neskutečná, prostě sousedi sobě. Pomoc přijímáme rovněž finanční na našem transparentním účtu, který máme na stránkách Šatníku.

Kdo ze slavných vám do Šatníku nosí nebo přinesl věci?

To je hodně lidí. Naší věrnou podporovatelkou je třeba herečka Martha Issová, která k nám jezdí pravidelně, má to k nám z Letné kousek. Chodí k nám lidé známí i neznámí a my si darů od nich strašně vážíme. Jsme si dobře vědomi, že bez nich bychom Šatník měli prázdný. Moc všem děkujeme.

Máte dvě ženy s dětmi z Ukrajiny ubytované i u vás doma. Jak se s tou situací vyrovnávají?

V přízemí domu máme byt pro hosty, který je zpravidla prázdný, tak v něm od začátku března žijí dvě sestry z Kyjeva se svými třemi dětmi. A je to skvělé. Hodně jsme si sedli a máme je moc rádi, takže až se jednou vrátí domů, naše rodina fakticky osiří. Každý den spolu děcka řádí na zahradě, trampolína jede na maximum a já skrz okno jen poslouchám ten mezinárodní dětský křik, který bych nazvala mixem angličtiny s jakousi panslovanštinou. Mé dcery budou dost smutné, až jim jejich ukrajinští kámoši odjedou. Jejich mámy nám chodí pomáhat do Šatníku. S manželi si volají denně a já dost obdivuju, s jakou silou to zvládají. Když ale narazíme na nějaké video z Ukrajiny, tak se rozpláčou a brečíme pak všechny.

Každou neděli máte také svůj pořad 168 hodin, jak vypadá vaše příprava?

Pracujeme od úterka do neděle. V úterý porada, středa čtvrtek natáčení, pátek psaní a střih reportáží, sobota kontrola reportáží a psaní studií k nim, v neděli natáčení studií a celý pořad finálně skládám dohromady. Takhle to jde každý týden dokola. Když jsem se 168 hodinami začínala, myslela jsem si, že si to dám tak na rok. Ale už takto jedu 14 let a neměnila bych. Tuhle práci jsem si kdysi na gymplu vysnila a dodnes mě to nepustilo.

V pořadu máte při moderování na sobě často pouzdrové šaty, je to váš styl? Co nosíte nejraději?

V soukromí chodím oblečená dost neformálně, nejčastěji trička a džíny. Ale do studia mě oblékají naše holky v kostymérně, což je fascinující místo. Stovky nádherných šatů na dlouhých štendrech. Kolikrát si říkám, tady by to byl teprve Šatník!

Jste také patronkou neziskové organizace Rosa, která pomáhá obětem domácího násilí, jak probíhá vaše spolupráce?

Rosa k nám do Šatníku posílá své maminky, které se u nás obléknou a vezmou si, co potřebují do svého chráněného bydlení. Rosa patří mezi menší organizace, ale její činnost má ohromný dopad! Každý, koho u sebe schová před domácím násilím, díky ní dostane šanci na restart bez bití a strachu o svoji bezpečnost, někdy i život. Víc podle mě dát už nemůžete.

Také jste založila už několik veřejných sbírek.

Ano, teď už mám třetí. První byla na nákup rodičům samoživitelům. Vybrala jsem přes 13 milionů korun a během pandemie za ně naklikala jídlo pro rodiny, kterým pandemie sebrala příjmy. Druhá sbírka byla na nákupy notebooků pro děti samoživitelů pro distanční výuku, tam jsem vybrala přes 6,5 milionů korun. Tyhle dvě sbírky už jsou ukončené a teď mám třetí – sbírku nákupů pro ukrajinské maminky na útěku. Tu zrovna klikám teď.

 Češi pomáhají Ukrajincům v nouzi nejen v Šatníku, ale i finančními dary prostřednictvím Člověka v tísni. I vy můžete někomu pomoct.