Nočník neohrožené ženy čtou nejen single čtyřicítky

Sešly jsme se v době, kdy byly ještě povinné roušky a dvoumetrové odstupy. Eva Benett napjatě čekala, zda se otevřou knihkupectví, protože jí za pár dní měla vyjít knížka. Jmenuje se stejně jako její blog, Nočník neohrožené ženy. Říkala jsem si, zda bude naživo tak vtipná jako ve svých příspěvcích. Byla.

Původně jsem se jí chtěla zeptat, jakou nejblbější otázku kdy od novinářů dostala. Zjistila jsem ale, že jsem první redaktorka, se kterou dělá rozhovor. A ona mi s úsměvem odvětila, že mám šanci, aby to byl jeden z mých dotazů. Smích prolomil ledy...

Byl váš sen vydat knížku?

Je to boží! Takhle daleko jsem nikdy nedosnila.

Asi jste si ani nepředstavovala, že prvotinu vydáte během nouzového stavu.

Bála jsem se, že budou zavřená knihkupectví a knížka bude ležet někde za sklem. To se naštěstí nestane. A mám na blogu natolik osvícené čtenáře, že si ji předobjednávají v e-shopech.

Jak dlouho píšete blog Nočník neohrožené ženy? 

Pět let. Založila jsem ho na dovolené na Mallorce, kam jsem jela sama. Měla jsem zážitky a chtěla je sdílet. Kamarádi navrhli založit blog a vznikl Nočník neohrožené cestovatelky. Ale protože až taková cestovatelka nejsem, je z toho Nočník neohrožené ženy.

Proč Nočník?

Je to deník psaný v noci.

Jak byste sebe a svůj blog popsala?

Na Nočníku je život ženské kolem čtyřicítky, která nemá ty klasické věci, co společnost očekává – děti, manžela, ale pořád je to obyčejný život. Nic nepředstírám, jsem tam smutná i veselá, když mám trápení, beru to přes humor. Blog je ventil, činnost, u které na všechno zapomenu, takové to populární flow. Ale nelámu to přes koleno. Nemám nalinkované příspěvky na měsíc dopředu. Sbírá se to životem.

Jak reagují přátelé nebo partneři, když se v příspěvcích poznají? 

Nepíšu o nikom tak, aby byl k poznání. A když je historka intimnější a dotyčný si to nepřeje, nedám to tam. S chlapy popravdě moc slitování nemám, ale většinou předem vědí, že o nich budu psát. Co se týče mě, tak myslím, že každou situaci jde zlehčit a nakonec to může někomu pomoct. Dávám čtenářům pocit „tak to mám taky!“ a oni mi to porozumění vrací.

Kdo jsou vaši čtenáři? Podle komentářů pestrá skupina...

Překvapivě ženy i muži. Ženy ve věku 25–40 let, single, samoživitelky, ale i vdané a spokojené. Co se týče mužů, vždycky říkám, že normální chlap nemůže Nočník číst. Způsob vyjadřování je tak vzdálený tomu, jak oni přemýšlí! Ale najdou se opravdu tací, kteří to čtou rádi.

Sleduje vás přes dvacet tisíc lidí, to je vyprodaná O2 arena. Psala jste jinak, když vás četli jen kamarádi?

To vysoké číslo je zvláštní, spíše nehmatatelné. Já píši pořád stejně, ale kdyby se změnil typ reakcí od lidí, přemýšlela bych, jestli jsem se nezměnila.

Jaký to je pocit, když chce někdo vydat váš blog?

Super! Jsem ráda, že ten začátek byl u velkého nakladatelství a měla jsem štěstí na editorku, Lenku Tréglovou. I díky její podpoře a motivaci jsem zvládla knížku odevzdat jen s malým zpožděním. Musela jsem protřídit facebokové příspěvky, vybrat ty nejlepší, některé přepsat. Vymyslet strukturu, aby knížka měla posloupnost a jako celek dávala smysl.

Knížka i blog jsou o vás: o emancipované ženě, která je single, ale nevadilo by jí, kdyby se to změnilo.

Je to tak. Jsem emancipovaná a nepláču doma obden, ale někdy to na mě dolehne. Já si nevybrala, že ve 40 nebudu mít děti. Happyendu v podobě šťastného fungujícího vztahu se čtenáři v knížce nedočkají. Ale nehroutím se a za každou cenu nehledám na seznamce. Jestli ten vztah být nemá, tak ho nenajdete, ani kdybyste se rozkrájela. Až ta doba nastane, potkám ho třeba u popelnic.

Od jakého věku je seznamování těžší?

Já to přirovnávám k vlaku. Když je vám 25, vlak jezdí pořád, vždycky zastaví ve vaší stanici a vystoupí spousta chlapů. Ve 35 zastaví jednou za rok za dva. Ve 40 už vůbec nezastavuje.

Slýcháte, že jste moc náročná? 

To slyšela asi každá nezadaná ženská. Ale je to právě naopak. Jsme samy, protože doteď jsme byly náročné málo. Souvisí to hodně s naším sebevědomím a sebeuvědoměním. Nás prostě dřív ani nenapadlo, že bychom si zasloužily něco lepšího.

Bavilo vás psaní odjakživa? 

Odmala. Pozorovala jsem běžné věci, viděla v nich vtipné situace a psala to do slohovek. Učitelkám se to líbilo. Pak jsem ale začala zpívat a psaní vyšumělo. Až když se objevil Facebook, bavilo mě, že tam můžu psát, co chci, dostanu reakce a můžu je dále rozvíjet. To byl můj návrat k psaní.

Naťukla jste zpěv. Co je dnes vaším zaměstnáním?

Dlouho mi bylo trapné říkat, že jsem zpěvačka, zdálo se mi, že málo zpívám. Teď je mi trapné říct spisovatelka, jedna knížka ještě nedělá spisovatele. Ale nejčastěji uvádím jako zaměstnání „hudební produkce“. Vymýšlím programy pro děti pro symfonický orchestr. Je to práce, do které chodím každý den, sice není tak tvůrčí, ale baví mě moc.

Jste ale také koloraturní sopranistka. Jak jste se ke zpěvu dostala? 

Ano, zpívám vysoko a rychle. Dědeček byl muzikant, vedl mě ke hře na klavír, a později na gymnáziu jsem začala chodit na hodiny zpěvu a už to jelo. Změnila jsem všechny plány a šla znovu na střední, na Deylovu konzervatoř.

Udělala jsem si výborné základy a zpívala věci, které mě bavily. Chtěla jsem pokračovat v Brně a studovat hudební management, ale dostala jsem se na zpěv. Jenže ani po vysoké jsem neměla pocit, že mi to opravdu jde. Zpívala jsem ve sborech, jezdila po světě, nakonec jsem si našla práci v hudební produkci a chodila na zpěv k Markétě Cukrové. Ta dotáhla pomyslný poslední šroubek a mně se začalo konečně dobře zpívat.

Takže dnes už jste opravdu zpěvačka? 

Ano, na volné noze. Než zavřeli divadla, zpívala jsem třeba ve Slezském divadle Opava Zuzanku ve Figarově svatbě. Se Zuzankou jsem absolvovala na JAMU, ale teď mi konečně šlo všechno, co jsem chtěla. Dozrála jsem a byla to velká satisfakce. Všechny roky práce a úsilí měly smysl. Spousta lidí od opery si řekne, že je to pozdě, ale já myslím, že v životě má všechno svůj pravý čas.

Máte vysněnou nějakou roli?

Roli ne, jenom chci zpívat, na koncertech i v divadle. Na koncertě se soustředíte jen na hudbu, máte za sebou orchestr a před sebou noty. V divadle je to komplexnější práce i zážitek. Nejste tam za sebe, ale za někoho jiného: za Zuzanku, Paminu nebo Rusalku. Paradoxně jsem zjistila, že se dokážu uvolnit víc než na koncertě. Herecké akce člověku nedají čas mít strach.

Jak vás zasáhla pandemie?

Ze začátku to bylo divné, ale našla jsem způsob, jak si to doma užít. Mohla jsem trávit čas s babičkou, sázet kytky, udělat pořádek ve věcech. V orchestru se všechno zrušilo, ale pracujeme na nové sezoně. Vlastně jsem si docela odpočinula. Zima byla náročná: pracovala jsem v Praze, jezdila zkoušet do Opavy a dávala dohromady knížku. Zuzanka je jedna z nejdelších rolí operního repertoáru a po premiéře jsem byla zralá na měsíc u moře.

Čtete ráda? Máte oblíbeného autora? 

Mám ráda Haruki Murakamiho, divím se, že ještě nedostal nobelovku. Právě on říká, že spisovatele nedělá jedna knížka, a je na sebe velmi přísný. Já zatím píši, jen když mě něco napadne. Ale doufám, že dostanu šanci i na další knížku. Lákají mě pohádky pro děti.

Knížka je na světě a byla slavnostně pokřtěna, jaké to bylo?

Úžasný zážitek. Vůbec jsem nečekala, že přijde tolik lidí a budou tak milí. Dostala jsem spoustu dárků, květin a hlavně energie. Všechno mi začalo dávat ještě mnohem větší smysl.

Jaké jsou na Nočník neohrožené ženy v knižní podobě reakce? 

Musím říct, že je to sen. Mnoho lidí mi napsalo, že si knížku nekoupili už roky, ale Nočník mají doma. Jedna čtenářka čte knížku už podruhé, vypisuje si, co ji zaujalo, a dále to sdílí. Pro mnoho žen je prý pohlazením, které jim v životě chybí, stejně jako často mně. Víc si asi nemůžu přát.

Být single ve 40 je jedna věc. Rozvedená ve 30 je další velké stigma.