Noční začátky s kočkou Gremlíkem

Protože jsme nebyli na kočku vůbec připraveni, museli jsme improvizovat. Kočka přece chce nějaké místečko, které bude jenom její a kde bude spinkat a kde se třeba ve dne bude povalovat. Když ji zrovna nenapadne zlobit.

Zatím jsme Gremlíkovi dali do jeho košíku nějaké staré deky, aby to tam měl měkoučké. A já jsem mu povídal: „Hele, Gremlíku, zítra ti koupíme kočičí pelíšek.”

Když jsme kotě uložili, šli jsme si sami také lehnout. Zhasli jsme, dali si pusu a zavřeli oči.

Za chviličku se ozval zvláštní zvuk... My jsme totiž zapomněli dát zvířátko vyčůrat. I když, jak se kočka asi dává vyčůrat...? No a Gremlík se nám počůral v ložnici vedle koberce.

Žena vytřela to neštěstí a já jsem uložil vystrašené kotě zpátky do košíku: „Dobře, zítra dostaneš i kočičí záchod.” Obrátil jsem se na ženu: „Ale jak se tam naučí chodit?” Neměli jsme ponětí, že tohle už kočky většinou umějí, tedy pokud jsou od chovatelů.

Zase jsme si mysleli, že teď už zcela jistě v klidu usneme. Ale kdepak. Gremlík začal škrábat koberec. Rozsvítil jsem, chytil zlobila a párkrát ho plesknul, ovšemže lehoučce, přes přední tlapičky. „A koukej být hodný, nebo dostaneš na zadek,” varoval jsem to kočičí dítě.

Jo, jo, musíme koupit i škrabadlo. Kočka si zaškrábat potřebuje. To je jasné. Aby si nabrousila drápky. Podle reklamy, když mají kočky škrabadlo, neškrábou koberce a neskáčou na záclony. No, ale je ta reklama pravdivá? Nebo jako vždycky...

Ze tmy se ozvala žena: „Co ty drápky ostříhat, to se dělá, ne?”

Byl jsem pro, ale že se napřed optám veterináře: „Aby se kvůli tomu nějak netrápila...”

Nějakou dobu se nedělo nic. A pak se ozvaly zvuky... Poněkud jiné než předtím. Když jsem rozsvítil, zjistil jsem, že se Gremlík pokakal. Tentokrát přímo na koberci. Nu což, posbíral jsem bobky a rovnou je odnesl do popelnice před domem.

Má žena je mimořádně čistotná, a tak vydrhla poskvrněné místo kartáčem s mýdlem. Kotě do ní při tom strkalo čumákem, sladce mňoukalo a chtělo se mazlit. Žena ho odstrkovala, protože se na něj kapku hněvala.

Když jsem se vrátil od popelnice, dal jsem kočičí košík na balkon. Taky jsem tam postavil mističku s vodou. A vynesl tam i kočku. To by takhle nešlo, přece jenom se musíme vyspat. A venku je teplo.

Když jsme začali usínat, ozvalo se škrábání na okno balkonu. Na rám i na sklo. Gremlíkovi se vůbec nelíbilo být tam sám. Chtěl za každou cenu k nám.

„Slyšíš?”

„Co?” zeptala se v polospánku žena.

„Gremlíka. Škrábe na okno.”

„Ať škrábe dál. A ty spi.”

„Může mu být chladno.”

„Vždyť je léto,” odmítla to má drahá.

„Copak víme, kdy je kočkám teplo a kdy zima?”

„Uvidíš, že ho to přestane bavit.”

„Třeba se mu po nás stýská.”

„Zná nás pár hodin.”

Zvířátko se ale dál domáhalo vstupu do domu. Kdo ví, třeba ho tam posedla hrůza z toho, že se na něj vykašleme a ono už bude napořád samo. A to je ta nejhorší představa jak pro kočku, tak pro člověka.

„Ale co když poškrábe sklo,” přispěchal jsem s logickým argumentem.

„Sklo poškrábat nejde.”

„Tak poškrábe rámy. Slyšíš? Chce se proškrábat dovnitř.”

„Ach, Bože. Tak si ho sem pusť, ty kočkomile. Ale když něco provede, uklidíš si to tentokrát sám.”

Bylo mi Gremlíka v jeho osamocenosti na balkoně líto, a tak jsem ho pustil zase do bytu. Pravda je, že si lehl do košíku a usnul jako nemluvně. Asi vyčerpáním po všech prožitcích dnešního dne. A do rána nezlobil.

A co příště? Mám pokračovat s příběhem, co všechno dostal Gremlík další den za dárky? A mimochodem, jednoduché škrabadlo pro kočky si můžete vyrobit i sami!