Článek
Pravidla prvňáčka jsou v podstatě jen výčtem deseti bodů, které by měl malý školák vědět a znát, než půjde do školy. Jelikož má každá mince dvě strany, obsahuje tento seznam i pravidla pro rodiče. Ta mne trochu pobavila, ale hlavně se strašně moc těším.
Jedním z pravidel byla každodenní kontrola školní tašky za přítomnosti dítěte. Mým úkolem tedy bude v prvé řadě najít místo, kam byla školní brašna hozena, a poté najít i jejího majitele. Během kontroly bych si neměla brát do rukou žádné ostré předměty. Jsem totiž poměrně pečlivý člověk. Mám ráda, když jsou věci na svém místě. Mám nad stolem úžasnou korkovou nástěnku. Pořídila jsem si spoustu barevných připínáčků, stovky samolepicích barevných štítků, desítky fosforových zvýrazňovačů a spoustu lepítek (samozřejmě barevných). Disharmonie uvnitř školní tašky mého syna by mě mohla tedy lehce rozčílit.
Správný rodič by měl také pomáhat dítěti v přípravě školních potřeb a učebních pomůcek. Toto bude opět nirvána pro moji systematickou duši. Když si já sama můžu zakoupit novou učebnici pro svá studia a lekci po lekci si v pravidelně po sobě jdoucí posloupnosti barev označit jednotlivé lekce lepicími štítky, bude mi pak balzámem na duši, když toto své estetické cítění předám další generaci.
Není krásnější pocit, než když vám vše nádherně barevně ladí, krásně to vypadá, a vytvoříte si tak úžasný, a hlavně fungující systém. Barevně označená učebnice je pro mne naprostým vizuálním orgasmem a doufám, že tyto mé „vychytávky“ bude můj malý prvňáček vnímat podobně.
Dalším z pravidel je fakt, že by pravidelná příprava měla probíhat v klidném a příjemném harmonickém prostředí. Toto bohužel nemůžu synovi zaručit úplně na sto procent. V případě, že uvnitř jeho brašny budu muset sbírat rozházené pastelky a pokrčená papírová písmenka odlepovat od nedojedené svačiny, může se nešťastnou náhodou stát, že se naše jindy velmi klidné a harmonické prostředí zvrhne v moment podobný apokalypse. Jsem zastáncem nastolení řádné rutiny hned zpočátku. Vše by mělo mít své uspořádání. V chaosu se špatně orientuje.
I v uspořádání knih mám svůj vlastní systém, který nikdo nikdy nepochopí. Skládáte si knihy podle barvy přebalu? Podle autorů? Podle názvů knih? Podle velikosti knih? To nic není. Moje knihovna má svůj vlastní řád, který ke mně promluvil, jakmile jsem do ní uložila svou první knihu. Knihy řadím podle velikosti, dále abecedně podle jména autora, abecedně podle názvu knihy a barvy přebalu, v neposlední řadě podle žánru. Je tedy nad slunce jasné, že můj syn má jistý genový základ, který by mu mohl v životě leccos usnadnit.
Číslo dvě už se díky bohu moc těší, až z něj bude velký školák. Není to tak dávno, co se ujišťoval, zda hodnoticí stupnice známek skutečně neobsahuje i šestku. Je mi tedy příjemné vědět, že se sám zajímá o své vlastní limity. Další jeho znalostí školského systému je fakt, že po zvonění zkrátka půjde domů. Toto budeme muset asi ještě dopilovat, protože by se mohlo stát, že jim odejde o přestávce. Stejně jako se těší on, těším se i já. Možná o něco víc.
Ještě neskončil školní rok, a já se již naprosto Hujerovsky těším na 2. září, až budu svého malého prvňáčka zezadu podpírat, aby ho tíha aktovky nepřikurtovala na znak k zemi. Těším se, až usedne do lavice, a hlavně se těším na to, až dostane nové učebnice a sešity a já budu moct koupit spoustu obalů a ozdobně mu všechny tyto potřeby podepíšu. Těším se, že přes prázdniny vyrobím štítky s jeho monogramem a tyto mu přišiju na každý kousíček jeho oblečení.
A co vy? Byly jste taky tak natěšené?
