Článek
ADHD se řadí mezi poměrně nově definované psychické poruchy. Není to tím, že by se dříve nevyskytovala. Nebo že by takto postižených bylo méně. Jen se o ní nevědělo. Nepozorné, neklidné, hyperaktivní děti byly považované za zlobivé, nevychované spratky. Dospělí pak za problémové, psychopatické jedince.
Dnes je situace neporovnatelně lepší. ADHD jako porucha pozornosti s hyperaktivitou byla koncepčně ukotvena zhruba v polovině devadesátých let, a současné děti tedy bývají obvykle správně a snad i včas diagnostikovány.
Problém je ale někde jinde: podle statistiky Světové zdravotnické organizace trpí poruchou pozornosti s hyperaktivitou 3,4 procenta dospělé populace. Některé děti totiž z ADHD díky postupnému dozrávání mozku „vyrostou“, u druhých však určité příznaky přetrvávají.
Značná část současných postižených dospělých o svém problému ale vůbec neví, neboť u nich v dětství nebyl diagnostikován. Neuvědomují si ho, a tím pádem ani nevyhledávají odbornou pomoc.
ADHD. Co to vlastně je?
„ADHD je označení pro skupinu geneticky přenášených neurobiologických dysfunkcí, které u postižené osoby snižují schopnost zaměřit a udržet pozornost, přizpůsobovat aktivitu a ovládat impulzy,“ uvádí MUDr. Michal Goetz z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a FN Motol v Praze. Přestože se porucha označuje za dědičnou, rozhodně není pravidlem, že by hyperaktivní rodiče měli hyperaktivní děti. Dědičnost ADHD je velmi složitá, podílí se na ní totiž celá řada genů.
Symptomy u dětí a dospělých se obvykle liší. Pro děti je příznačná zejména hyperaktivita vyjádřená neustálým pobíháním, lezením, dále pak impulzivita či záchvaty vzteku. „U dospělých již takto typicky vyjádřená hyperaktivita není častá. Jejími ekvivalenty v dospělém věku jsou obtíže vydržet na různých pracovních schůzkách, dokázat ukázněně stát ve frontě nebo například dodržovat omezenou rychlost při řízení automobilu,“ popisuje Michal Goetz. Hlavním problémem u dospělých bývají ale poruchy soustředění nebo také chaotičnost.
U více než poloviny případů přetrvá ADHD z dětství až do dospělosti. Projevuje se však trochu jinakFoto: Image Point Fr, Shutterstock.com
Rozpoznejte hyperaktivního dospělého…
Následujících sedm bodů popisuje hlavní příznaky poruchy. Jestli ve více než polovině z nich poznáte sebe či svého nejbližšího, možná se skutečně jedná o ADHD. Pamatujte však, že aby se dalo o hyperaktivitě uvažovat, musejí tyto problémy dospělého trápit soustavně.
- Neschopnost zorganizovat své věci - činí mu veliké potíže mít v pořádku všechny účty, papíry, platby nebo úkoly.
- Nesoustředěnost, „hlava v oblacích“ - často se „zapomene“, během provádění určitého úkolu či jiné činnosti sjede myšlenkami jinam.
- Impulzivita, nepromyšlené jednání - jedná impulzivně, velmi typické je, že řekne nebo udělá něco rychleji, než si to stihne aspoň trochu promyslet.
- Problém s plánováním a dodržováním časového rozvrhu - je pro něj náročné uspořádat si v čase všechny úkoly, stále něco nestíhá, úkoly často nedokončuje.
- Potíže s nasloucháním druhému - pozornost udrží jen velmi krátce, pak se dostane v myšlenkách jinam, vnitřní neklid ho totiž nutí ke změně situace.
- Zapomnětlivost - neudrží v paměti schůzku, doma si nechá každou chvilku telefon či svačinu, klidně zapomene i vyzvednout děti ze školy.
- Bezohledné řízení - podle několika studií je u dospělých s ADHD mnohem větší riziko, že způsobí dopravní nehodu.
DALŠÍ ČLÁNKY S PSYCHOLOGICKOU TEMATIKOU
Jak léčit ADHD
Léčba poruchy pozornosti s hyperaktivitou je u dospělého trochu jiná než u dětí a je bohužel náročnější. Prvním krokem je – jako u velké řady dalších psychických nemocí – uvědomit si, že něco není v pořádku, a vyhledat odbornou pomoc.
„U dospělých bude potřeba vyřešit mnoho problémů, na které léky nezabírají. Může k nim patřit citová a společenská izolace, pocity vzteku, problémy s uspořádáním času, sklony k vyhýbavosti a snaze uniknout před obtížnými úkoly,“ uvádějí ve své publikaci Poruchy pozornosti a hyperaktivita autoři Alison Munden a Jon Arcelus.
Všechny tyto potíže bude muset hyperaktivní pacient probrat s psychiatrem. Lékař by měl následně vypracovat komplexní plán léčby zahrnující psychoterapii i řešení otázek společenských a pracovních.
Ač se řada lidí konzultaci s psychiatrem urputně brání, protože „nejsou přece žádní blázni“, v případě ADHD může terapie významně zlepšit kvalitu života. Léčení dospělí se shodují, že se uklidnili, přestali být tak urputní, jsou méně ve stresu… Léčba jim pomohla z jistého sevření a spolu s tím se zlepšily i jejich vztahy s blízkými.
Setkali jste se někdy s ADHD?
