Článek
„Teta je tady!“ Desetiletý Tomáš letí ke dveřím, aby ji uvítal. Naráží do návštěvy plnou rychlostí, dává jí zprudka pusu a uhodí ji přitom do nosu. „Ahoj, Tomi, něco jsem ti...“ začne teta, ale synovec ji neposlouchá. Drmolí si pro sebe a běží něco hledat do pokoje. Nevychovaný kluk, myslí si příbuzná. Má pravdu?
Problém je v mozku
ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) může skutečně vypadat jako neschopnost rodičů. A mnozí se také zoufale ptají: Kde jsme udělali chybu? Opravdová ADHD je ale biologicky podmíněná porucha, nerovnováha mezi nervovými přenašeči v mozku.
„Mohlo by se zdát, že se dnes už všeobecně ví, o co jde, že tyhle děti nejsou zlobivé ani líné a že se jim dostává léčby a pomoci. Bohužel, není tomu tak,“ říká dětský psychiatr Michal Goetz. Děti s touhle poruchou chtějí být hodné, jenomže jim to nejde. Jejich odlišnosti si často všimne vychovatelka v mateřské školce a doporučí rodičům návštěvu speciálně pedagogického centra. Problémy ale začnou nejpozději s nástupem do školy.
Normální, nebo speciální škola?
Dítě s lehčí formou ADHD může v běžné třídě obstát – za předpokladu, že má štěstí na vstřícnou a informovanou učitelku. Při větších problémech lze požádat o zařazení dítěte do kategorie integrovaných žáků se speciálními potřebami (má pak určité úlevy). Pro nejtěžší případy existují specializované třídy či školy, kam chodí i autisté, žáci se specifickými poruchami učení, s řečovými vadami apod.
Je to skutečně ADHD?
Každé dítě občas lítá jako splašené a nedokáže se soustředit – to nemocné je ale takové pořád:
- Při hovoru působí dojmem, že neposlouchá a myslí na kdovíco.
- Je zbrklé, ztrácí a zapomíná věci. Nedokáže v klidu sedět, pořád si s něčím hraje, do něčeho bouchá nebo kope, houpe se na židli.
- Při jídle odbíhá od stolu, při hodině běhá po třídě, bezděčně škube rukama nebo hlavou. Je jako motor, který se nedá vypnout.
- Neustále něco vykládá, překřikuje ostatní, skáče jim do řeči. Nedokáže počkat, až na něj přijde řada. Bere bez dovolení věci do rukou.
- Vůbec nemyslí na následky toho, co dělá. Klidně sáhne na rozpálená kamna nebo vběhne do silnice.
Nedostatečná rodičovská pozornost, chybějící hranice, nedůslednost... takový způsob výchovy nebo spíš „nevýchovy" může skutečně stvořit neukázněného „fracka", který je svému okolí na obtíž. A co je jednodušší než říct: „Víte, když on je hyperaktivní!" Takoví rodiče bohužel existují, a kvůli nim pak mnoho lidí háže všechny odlišné děti do stejného pytle, i ty se skutečnou ADHD.
Léčba je možná!
Diagnózu stanovuje dětský psychiatr ve spolupráci s psychologem, případně neurologem. Základem léčby je psychoterapie. Děti při ní například hrají scénky, při kterých nacvičují správné chování ve škole. Rodiče se zase učí s dítětem správně komunikovat. „Tyhle děti potřebují stereotyp, pravidelný režim. Když jsou odmalička důsledně vedené, mají jasné hranice a rodiče jsou jednotní a citliví, tak se to většinou zvládnout dá,“ ujišťuje psycholožka Michaela Šedivá.
Pro rodiče je to boj, neustále řeší stížnosti a žijí v napětí. Ale co děti? Pořád slyší jen: „Co to zas vyvádíš? Přestaň! Proč nemůžeš být hodný jako jiné děti? Ten kluk mě snad utrápí!“ Je důležité umět je i pochválit, i když jen těžko hledáte za co. Hledejte pro dítě aktivity, ve kterých může zažít pocit úspěchu, vhodné jsou třeba individuální sporty (atletika, plavání) nebo malování (pokud nemá potíže s motorikou). Ukažte mu, že ho přes všechno milujete. A přestaňte se srovnávat s rodiči, které mají děti klidnější.
Také máte doma „dítě z hadích ocásků“? Jaké nosí domů poznámky ze školy? Možná potřebuje jen odklad či jsou v tom jiné problémy.