Článek
Sen noci svatojánské mi připadá neškodný, ale ten letos nehrají. Zato si ho náramně užívá naše Matylda. Asi je po páníčkovi, protože svou nenechavou psí mordou zhasla lampičku už nejednomu svatojánkovi. Nevím, co jí na broučcích tak vadí. Že svítí zbytečně? Nebo že nemají úsporné žárovky? Já bych se po té, co se Green Deal začal šířit Evropou jako technologický mor, nedivila už ničemu. Ne, že by mi nezáleželo na zeleném blahu naší planety, ale v určitých případech tropíme Mnoho povyku pro nic. Takže na to nepůjdu už z principu. Poslední v nabídce letošních Shakespearovských slavností je Zimní pohádka. Tu po zkušenostech s Bouří vzdávám a raději vyrazím na koncert.
Mělo mě varovat, že se koná na místě zvaném Ledárny. Kroupy naštěstí nepadaly moc velké, ale i tak to od nohou dost studilo. Pro zahřátí by se hodil grog, ale jako na potvoru jsou v areálu všude stánky s čínskými nudlemi. To už teda radši ty slovenské, slíže. Jen jestli ještě na Horkýže slíže seženeme lístky. To na Pražský výběr asi jo, ale když si vzpomenu, jak končily večírky, kde se pilo víno stejné značky, ztrácím odvahu. Jaký mělo buket, netuším. Rozhodně se o něm ale nedá říci, že bylo bezduché, což ve vinařské hantýrce značí nápoj, jež ve vás nezanechá žádný dojem. Tenhle byl tak intenzivní, že jsem na další dva dny upadla do módu Spící rebelka.
Výstava malířky Toyen se jmenuje stejně. Nevím, co Spící rebelka pila, ale její obrazy jsou krásné. A schované pod střechou. Konečně bezpečný tip, jak se potkat s kulturou, aniž by mě dostihly příliš čilé živly či vzpomínky! Valdštejnská jízdárna je mírumilovné prostředí. Až na to, že Albrecht z Valdštejna, po kterém je budova pojmenována, opustil tento svět v padesáti letech. A neskončil moc dobře. Ale jak říká doktor ve filmu Vesničko má, středisková: To nikdo, Karle, to nikdo.
Ale i přes drobnou nepřízeň počasí kultura za to stojí! Kam za ní vyrazit v srpnu? Nebo raději zůstanete v bezpečí domova a přečtete si další fejetony Lucie Šilhové?
