Článek
Děkuji všem, které mi napsaly a snažily se mi nějak poradit. A děkuji i těm, které mě tak šmahem odsoudily a hned by na mém místě lépe věděly, co mají dělat a jak se zachovat. Nejvíce mě dorazila paní, která mi vyčetla, že se rouhám a že by na mě měla přijít nějaká osudová rána, abych se probrala. Milá paní, je mi líto, že jste zažila při porodu taková dramata, že jste nemocná a už nemůžete mít další děti, ale kdybych to obrátila do vašeho pojetí, tak byste se neměla rouhat, že máte jedináčka a být ráda aspoň za něj!
A jestli si myslíte, že už teď se necítím jak po osudové ráně, tak to se pletete. Trápím se přes dva roky, denně mám výčitky, skoro každou noc noční můry… To opravdu není mládí, jaké jsem si malovala. Ano, byla jsem hloupá, že jsem svolila k sexu bez ochrany, ale sáhněte si do svědomí: opravdu jste každá byla vždycky tak chytrá a zodpovědná, že jste ani jednou jedinkrát neudělala výjimku a neriskla to a nešla „na ostro“? Jen jste asi měly více štěstí než já.
Ale abych si nestěžovala, počítala jsem s tím, že můj dopis vyvolá bouři. Nechtěla jsem provokovat schválně, ale už toho bylo na mě moc, cítila jsem se jako sopka před výbuchem a potřebovala jsem to, co se ve mně měsíce hromadilo, nějak dostat ven, vypsat se z toho. Moc mi pomohly reakce čtenářek, které měly podobné potíže nebo se s tím setkaly a naznačily mi, že by se mohlo jednat o poporodní deprese, i když už mám po porodu skoro rok. To mě totiž vůbec nenapadlo, že by poporodní deprese mohla trvat tak dlouho. Ale když jsem si o tom pak zjišťovala informace na internetu, začala jsem si být skoro jistá, že by to mohl být i můj případ.
Porada s psycholožkou přinesla řešeníFoto: shutterstock.com
A tak jsem se odhodlala a dojela do Liberce k lékařce, měla jsem velké štěstí na moc skvělou paní psycholožku. Ani nevíte, co to je, moci s někým úplně otevřeně mluvit po tolika měsících, kdy to všechno jenom musíte dusit v sobě a pořádně se vypovídat. Mámu jsem tím nechtěla zatěžovat, už takhle má kvůli mně a mojí dceři starostí víc než dost, a chápete, že rozebírat s ostatními nadšenými maminami, že já z dcery nemám radost, dost dobře nejde.
Paní doktorka mi vysvětlila, že se u mě jedná o kombinaci určitých vrozených dispozic, které jsem měla v sobě už předtím, jenže spaly a hormonálními změnami a stresem, který jsem prožívala, se probraly. Můj mozek prostě zareagoval tak, že začal produkovat určité látky, které pak způsobovaly to, že jsem se cítila tak hrozně špatně. Dostala jsem antidepresiva, která budu užívat nejméně půl roku, a taky prášky „první pomoci“, které jsem začala užívat hned a už po druhém z nich se mi hrozně ulevilo. A teď se cítím tak dobře, jak za poslední dva roky ne. Jako bych celou tu dobu žila v nějakém černém mraku, skrz který jsem nemohla nic vidět ani se nikam podívat.
Moc se mi ulevilo, když mi lékařka řekla, že nejsem zlý člověk ani špatná matka, tyhle nedobré pocity vůči dceři nemám schválně ani o své vůli, jsem prostě nemocná. A naštěstí jsem přišla ještě včas, byly dokonce i případy, že zoufalá matka v těžkých depresích se pokusila zabít svého syna! A nemohla za to!
Deprese je strašná nemoc, je to jako rakovina myšlení, která vás postupně užírá zevnitř, až vás celou spolkne. Chtěla bych tedy všem ostatním vzkázat, jestli se necítíte po porodu dobře a pronásledují vás černé myšlenky, neváhejte tak dlouho jako já a nestyďte se jít k psychologovi. Čím dřív tam půjdete, tím lépe pro vás i pro miminko! A ještě jednou děkuji vám všem, které jste mě navedly na myšlenku, že bych mohla mít poporodní deprese, díky vám jsem překonala stud a odhodlala se vyhledat pomoc!
A co si myslíte vy? Dokážete Ladu jako matku, která své dítě nechce, pochopit? Co bude dál? Myslíte si, že Lada nakonec dokáže najít cestu ke své dcerce a že se ji naučí milovat? Zažívaly jste po porodu podobné pocity? Kdybyste byly v její situaci, našly byste sílu jít k psychologovi? Zapojte se do diskuze pod článkem nebo nám napište na info@prozeny.cz.
