Článek
Vím, že tím, co vám teď upřímně napíšu, riskuji, že mě odsoudíte. Ale třeba můj příběh pomůže někomu, kdo bude muset volit jako já. Chci vám nabídnout další pohled na to, zda si dítě nechat nebo ne. Hodně se píše a mluví o případech, kdy se žena rozhodla pro potrat a pak toho až do konce života litovala, nedokázala se s tím vyrovnat nebo už dokonce nemohla mít děti. Něco podobného se stalo i mojí kamarádce, která šla na potrat a pak ještě dva roky po zákroku nemohla projít kolem kočárku bez toho, aby se jí nezalily oči slzami. Spravilo se to vlastně teprve až loni, kdy otěhotněla a teď má zdravé dítě a konečně je spokojená.
Já jsem nechtěně, a že to tak musím říct, z blbosti, otěhotněla loni, v necelých dvaceti. Hormonální antikoncepci jsem nebrala, zkoušela jsem to půl roku, ale strašně jsem po ní přibírala a natékala i v obličeji. A protože kouřím a mám po mámě náběh na křečové žíly, sama gynekoložka mi nedoporučila, abych v braní pokračovala. Tak jsme s přítelem používali kondom, no a jednou jsme ho nepoužili, nebyl zrovna po ruce. Říkala jsem si, to bude v pohodě, pro jednou se nic nemůže stát, to by byla hodně blbá náhoda. No byla!
Když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, a vše mi potvrdila i doktorka, měla jsem ještě necelý měsíc na rozhodování. Musím říct, že mě nikdo do ničeho nenutil, ani do potratu, ani do toho dítě si nechat. Zvlášť moje máma, se kterou pořád bydlím, byla bezvadná. Řekla mi, že mě podpoří, ať se rozhodnu tak nebo tak. Na první pohled mělo být moje rozhodování úplně jasné, měla jsem před maturitou, můj přítel dodělával druhý semestr na výšce a bydlel na koleji, já u mámy v malém dvoupokojovém bytě.
Nikdy jsem nechtěla mít dítě tak brzy a zkazit si život. Jenže pak jsem dostala strach z toho, že když půjdu na potrat, už nikdy mít dítě nebudu. Těchto případů jsou pořád plné noviny, nikde se nemluví o opaku, pořád se jen tvrdí, že potrat je vlastně vražda atd. A pak mám tu kamarádku, která měla po interrupci opravdu hrozné trauma a deprese, že musela brát i prášky na nervy. Takhle jsem dopadnout nechtěla, a tak jsem se, i přes jistou nevoli přítelových rodičů, rozhodla dítě si nechat. Moje máma s tím souhlasila, že mi se vším pomůže a budu dál bydlet u ní.
Mateřský cit prý přijde...Foto: shutterstock.com
Těhotenství jsem snášela celkem dobře, počáteční nevolnosti nebyly nijak strašné a trvalo to jenom chvíli. Když se mě pak kamarádky a známí ptali, jestli se těším, radši jsem odpovídala jenom neurčitě. Popravdě jsem si připadala jako hroch a to dítě jsem vnímala spíš jako vetřelce, ale říkala jsem si, že se to určitě změní po porodu. Tím mě uklidňovala máma i teta, když jsem se jim svěřila, že se na to dítě vůbec netěším a že si nedovedu představit, že ze mě bude máma. Že se to prý poddá a mateřský cit přijde, až dítě bude na světě…
Rodila jsem císařem, protože jsem se málo otevírala, a navíc hrozilo, že dítě půjde ven opačně. Po operaci jsem se vzpamatovala celkem rychle a ani ty bolesti nebyly nijak strašné, takže to, že když jsem poprvé viděla své dítě a všichni mi říkali: „Maminko, radujte se, máte krásnou zdravou dceru“, tak jsem tu absenci radosti nemohla přičítat nějakému poporodnímu šoku.
Otec viděl dceru asi třikrát. Už když jsem byla těhotná, byl to spíš takový vztah nevztah a v dalších měsících jsme se odcizili už úplně. Dnes se nevídáme, ale platí na ni včas. Bydlím i s dcerou u mámy, která mi se vším perfektně pomáhá, bez ní bych to absolutně nezvládla. Na druhou stranu se cítím hrozně špatně z toho, že jsem zkazila život nejenom sobě (místo toho, abych řešila přijímačky na vysokou, řeším, jestli holka nemá průjem a rýmu), ale i mojí mámě. Máme malý byt, ve kterém teď nemá žádné soukromí a že by si našla nějakého přítele, to vůbec nehrozí. Pořád mi pomáhá s holkou nebo mi ji hlídá, abych mohla aspoň já na chvíli vyjít někam ven. O penězích ani nemluvě, kdyby mě nesponzorovala ze svého platu, tak nemáme ani na to málo, co máme teď.
Mám výčitky svědomí i kvůli dceři. Nemůžu říct, že bych ji neměla ráda, ale je to spíš pocit povinnosti vůči ní než nějaká láska. Když jsem se do ní nezamilovala hned po porodu, utěšovali mě, že to ještě přijde. Že to chce čas a zvyknout si na sebe. Teď spolu budeme prožívat první Vánoce a já se na ně vůbec netěším. Z malé bych mohla mít jenom radost, je zdravá a krásně roste, ale já se radovat nedokážu. Spíš jenom přemýšlím nad tím, jak jsem zkazila život všem okolo.
Takže jestli jste v podobné situaci, jako jsem byla já, radši se rozhodněte pro potrat. Protože po mé zkušenosti už můžu říct, že interrupce by byla menší zlo. A přivést dítě na svět jen z alibismu a pak přes veškerou dobrou vůli mu nedokázat dát tolik lásky, kolik potřebuje, je strašné. A je mi špatně i ze mě samé, že nedokážu milovat dceru tak, jak by si zasloužila. Myslím si, že nejsem úplně špatná máma, dnes už se dokážu o ni postarat i vše zařídit tak, jak je třeba, ale nedokážu jí dát nic navíc.
Zajímá vás, jak se Ladin příběh dále vyvíjel? Přečtěte si další články v sekci Vaše příběhy!
