Nemoci, které v ČR nemáme: Co hrozí v Paříži či Florencii?

Neumírají na ně tisíce lidí ročně, takže nejsou tak proslulé, ale za seznámení rozhodně stojí. Samozřejmě jen v teoretické rovině. Tohle jsou choroby, které se vážou ke konkrétním místům naší planety!

Chřipka je bohužel nemocí, se kterou bojujeme i nyní, i přes množství léků a účinné očkovací vakcíny. „Na celém světě onemocní chřipkou přibližně 10–15 % populace ročně, v době pandemie to může být až 40–50 %. V České republice v důsledku chřipky zemře 1500–2000 osob ročně,“ říká MUDr. Jan Kynčl, Ph.D., vedoucí Oddělení epidemiologie infekčních nemocí Státního zdravotního ústavu. Dnešní doba si ale rozhodně nezadá s počátkem 20. století, kdy nemoc likvidovala životy hůř než morová epidemie 14. století.

Po místech, kde masivní pandemie začala, pak nese svůj název. Historie tak zaznamenala třeba chřipku ruskou (v roce 1889) nebo asi nejznámější španělskou (začala 1918, až 500 milionů nakažených, z toho až 100 milionů nemoci podlehlo). Následné pandemie s milionovým počtem obětí (asijská v roce 1957 a hongkongská roku 1968) se zrodily v Asii, ale rozšířily se do celého světa. Zatím poslední obrovská vlna chřipky se odehrála v roce 1989 ve Francii a Velké Británii.

Pandemiím se od té doby bráníme jak individuálním posilováním vlastní odolností, tak přísným sledováním mutujících virů na celosvětové úrovni, včasnou přípravou vhodných vakcín i přísnými karanténními opatřeními, v případě nárůstu nemocných.

Výše zmíněné chřipky dostaly své jméno po místě, kde se objevily poprvé. Jsou ale nemoci, které se někde objevily, a nikam jinam se nerozšířily. Americká trypanosomóza je jednou z nich. „Jde o parazitární infekci, přičemž pro její přenos je důležitá přítomnost ploštic, které se vyskytují právě v oblastech Latinské Ameriky,“ vysvětluje MUDr. Milan Trojánek z infekční kliniky Nemocnice Na Bulovce. Popsána byla v roce 1900 lékařem Charlesem Chagasem, proto se někdy označuje i jako Chagasova choroba.

„Bohužel infekce může být přenesena i z matky na plod, transfúzí krve či orgánovou transplantací, proto ve vybraných evropských zemích, kde žije řada osob původem z endemických oblastí, probíhá screeningové vyšetření u dárců krve či v těhotenství,“ dodává Milan Trojánek.

Nemoc se projevuje zvětšením mízních uzlin, horečkou, otoky, dušností a bolestmi na srdci, v případě neléčení dochází k smrtelnému selhání srdce, mozku nebo odumírání části trávicího traktu. Nebezpečná je také tím, že se může být v latentní podobě i několik let a nakažený člověk se může stát nebezpečným přenašečem. Dle údajů WHO se mluví až o 12 milionech nakažených na území Střední a Jižní Ameriky a Mexika.

Infekcí, které jsou pojmenovány podle místa výskytu, je velké množství. „Horečka Ebola je pojmenována podle řeky, která protékala ve venkovské oblasti v tehdejším Zairu, kde byla nákaza roku 1976 poprvé diagnostikována. Blízce příbuzná horečka Marburg je pojmenována podle německého univerzitního města, kde se v roce 1967 nakazili pracovníci farmaceutické společnosti od kočkodanů,“ prozrazuje Milan Trojánek a vyjmenovává i další příklady: „Obdobně virus Zika je pojmenován podle názvu pralesní oblasti v Ugandě, kde byl roku 1947 izolován. Mezi další příklady patří horečka Skalnatých (Skalistých) hor, horečka Lassa, Omská hemoragická horečka, horečka Ross River či dnes mediálně známá západonilská horečka.“

V případě těchto virových onemocnění je nyní největší snahou zabránit jejich dalšímu vypuknutí a masovému šíření. Jde o nemoci, které mohou rychle vést k úmrtí (poslední vlnu eboly z let 2013–2016 nepřežila třetina nakažených, u západonilské horečky je úmrtnost kolem 15 %).

Izraelské poutní místo vyvolává v mnoha věřících mimořádné chvění. Někteří se zde ale až nezdravě ztotožňují s mesiášem, Janem Křtitelem či jinou biblickou postavou a propuká u nich záchvat bludů, úzkosti, hysterie. Často jde o lidi citlivější nebo s dřívější anamnézou psychotického onemocnění či poruchy osobnosti. Zajímavé je, že tento syndrom, poprvé popsaný roku 1930 izraelským lékařem Heinzem Hermanem, postihuje téměř výhradně katolíky a převážně ženy.

Závratě, halucinace, paranoidní představy i pocit agrese namířené proti vám – to zažívá každoročně několik desítek turistů při návštěvě francouzské metropole. Zajímavé je, že postihuje zejména japonské turisty, nemoc sám poprvé popsal ve Francii žijící japonský psychiatr Hiroaki Ota, a to v roce 1986. Může to být jejich vyšší citlivostí, kulturní odlišností obou zemí, nedostatečnou pohostinností, ale i pouhým faktem, že do města přijíždějí s romantickými představami, a realita je zklame natolik, že u nich spustí jakýsi dočasný psychotický záchvat. Po návratu domů naštěstí příznaky rychle odezní.

Když se francouzský spisovatel Stendhal roku 1817 poprvé dostal do Florencie, popsal, že byl doslova bolestivě uchvácen pouhým faktem, že je v tomto úžasném městě, plném hrobek velikánů a mistrovských uměleckých děl. A místní nemocnice dodnes ošetřují psychosomatickou nemocí postižené turisty, ve kterých setkání s oslavovanými uměleckými díly spustí bušení srdce, závratě, halucinace, zmatení, ale i deprese, a dokonce i silné sexuální pocity.

Česká republika je mezi nejpostiženějšími zeměmi například v úmrtí na rakovinu tlustého střeva. Kdysi jsme bývali i na smutné první příčce, což naštěstí mění zlepšující se životospráva obyvatel i plošný screening. „Z infekcí, které se vyskytují častěji u nás v porovnání s jinými oblastmi, by za zmínku stála například klíšťová meningoencefalitida, což je onemocnění, se kterým se například v USA či v Austrálii nesetkáte,“ doplňuje MUDr. Milan Trojánek. Přesto v žádném onemocnění naštěstí „nevynikáme“ tak zásadně, aby si vysloužilo přízvisko „česká“.

Slyšeli jste o nějaké další podobné nemoci?