Nemoc, nebo výhoda? Co dělat, když sexu potřebujete víc než ostatní?

Sex každý den? Hurá! Kdekdo by radostí skákal až do nebe. Jenže každého chleba se jednou přejí. „Dřív mu to nevadilo, byl štěstím bez sebe. Milovali jsme se před odchodem do práce, po ní, někdy i v pauze na oběd, když za mnou přišel,“ vypráví čerstvě třicetiletá Sylva, která právě prochází rozchodem. Důvod?

„Víkendy jsme trávili v posteli a užívali si to. Říkal, že jsem jeho malá nymfička. Jenže pak to ustalo. Nejdřív se tvářil unaveně, pak mě odstrkoval, kolikrát mi i řekl, ať ho nechám být, že se chce aspoň jednou vyspat. Tak jsem si to dělala sama, ale to není totéž. Rozcházíme se a já teď trochu trpím,“ krčí rameny Sylva, která ještě v poslední fázi vztahu přišla s nabídkou.

„Navrhla jsem mu, jestli nezůstaneme aspoň milenci, ale odmítl to. Stejně jako ten před ním. Jenže já bez sexu prostě být nemůžu. Tak hledám nového přítele, ale nepopírám, že mi tenhle bude chybět. Už jsem si na něj zvykla a mám ho ráda, jenže on prostě nestíhá ten můj sexuální apetit,“ krčí rameny Sylva, která by nejradši všemi možnými způsoby přiměla partnera k tomu, aby měl větší sexuální libido. Jenže to nejde. A teď kdo je tady větší chudák…?

Hypererotismus neboli zvýšený zájem o sex se u žen nazývá nymfomanie. U ní je těžké stanovit její horní hranici, tedy něco jako mezník únosnosti, jelikož někteří ji za chorobu vůbec nepovažují. Tak co to vlastně je?

Jedni říkají, že stav překračující běžné společenské zvyklosti, jehož příčina není tak docela známá. (Nicméně hovoří se o mužských pohlavních hormonech androgenech, které ovlivňují ženskou sexuální touhu, ale vysvětlit to není jednoduché.)

Sexuolog Zlatko Pastor tvrdí, že se tento nutkavý stav popisuje jako nadměrná či obtěžující potřeba sexuálního vybití, která narušuje partnerské vztahy a ztěžuje sociální a profesionální funkce. Ano, chuť k sexu tedy opravdu může být problém, i když si někteří neznalci jistě klepou na čelo: „Co já bych za to dal, kdybych měl doma tolik sexu, že bych ho ani neunesl.“ Jako vážně? Jak dlouho to člověka asi může bavit? A taky… Každá mince má dvě strany.

„Milence si hledám fakt těžko. A když už najdu, nedokáže mě dlouhodobě uspokojit. Smutek a úzkost zaháním masturbací několikrát denně. Někdy to pomůže, ale spíš ne. Potom, co jsem měla problém v práci s tím, že jsem vyjížděla po kolegovi, mi nadřízený doporučil psychoterapii, na niž docházím, jinak bych přišla o místo. Prostě mi řekl, že pokud se nebudu léčit, tak poletím,“ krčí rameny žena s přezdívkou Marge. I jí sex narušuje pracovní i jiné vztahy.

„Tyto ženy často v práci onanují, snižuje to jejich výkonnost,“ popisuje zmíněný sexuolog s tím, že péče o tyhle divošky, ovšem když o ni požádají, spočívá právě v psychoterapeutickém řešení problému, neboť hormonální terapie by byla neúčinná.

„Psychofarmaka se používají pouze při současně probíhajícím psychiatrickém onemocnění,“ objasňuje odborník ve své knize Tajemství ženské sexuality s dodatkem, že selektivní pilulka na tlumení výhradně sexuální touhy, která by se navíc mohla podávat dlouhodobě, neexistuje. (Zase jedna oblast, na kterou by se farmaceutické firmy měly soustředit.)

A rada pro všechny, kdo „to“ chtějí víc než ti druzí? Najít si podobně založeného partnera, kterého zvýšené nároky na četnost sexu nebudou ani později, tedy po opadnutí prvotní erotické fascinace, odrazovat. Že je právě tohle to nejtěžší, nebo možná spíš nemožné, není třeba zdůrazňovat. Jde to vůbec? Co myslíte vy?

Zvládli byste se milovat každý den – a někdy i několikrát?