Článek
Péťa je normální, čilý, zvídavý pětiletý klučina. Když jde s maminkou do parku, vidí kolem sebe tolik zajímavých věcí, že neví, co dřív – jestli pohladit chlupatou housenku, lezoucí přes cestičku, nebo přelézt kus povaleného kmene. Jakmile ale poodběhne nebo po něčem natáhne ruku, hned se za ním ozve: „Péťó! Nech to! Pojď séém!“ Kdybyste se jeho maminky zeptali, proč ho chvíli nenechá na pokoji, řekla by: „A co když z té klády spadne! Kdo s ním bude doma, až si zlomí nohu? Já! A ta housenka? Fuj, takový hnus!“
Není čuně, plní si vývojový úkol!
Ne, Péťa neutrpí zásadní újmu, když si pro jednou nebude moct sáhnout na housenku nebo lézt po kládě. Pokud se ale takové situace objevují den co den, ovlivnit by ho to mohlo. Podle vývojové psychologie si má totiž dítě v každém období splnit takzvané vývojové úkoly. Týkají se oblastí, které se právě v té době překotně rozvíjejí – a v předškolním věku jde ve značné míře o jemnou a hrubou motoriku.
Už chápete, proč děti v tomhle věku nejvíc ze všeho touží běhat po schodech, viset hlavou dolů na prolézačce, hopsat na trampolíně, házet šiškami, skákat pěkně zvysoka do louží a houpat se na houpačce, ale také pomáhat mámě s vařením (zvlášť když můžou hníst těsto), stříhat nůžkami, zatloukat hřebíky, patlat se v písku a v bahně a míchat tátovi barvu v kyblíku?
Pro svůj správný vývoj děti nutně potřebují přímý fyzický kontakt s nejrůznějšími materiály i živly – s vodou, ohněm i hlínouFoto: Thinkstock
Když to zmešká, bude z něj nemehlo
Pokud dítě žije v prostředí, které je na smyslové podněty extrémně chudé a svoje vývojové úkoly si nesplní (třeba tehdy, když je nemocné a musí být dlouhodobě v nemocnici nebo taky proto, že ho matka drží moc zkrátka), může to mít v budoucnu významný vliv na jeho pohybovou obratnost.
A to je na pováženou. Vyroste z něj nemehlo, které bude mít při tělocviku potíže s obyčejným kotrmelcem – a že dnes takových dětí není málo. Pokud včas nezíská hmatovou zkušenost s různými materiály, s tím, jak se chovají, zhorší to v budoucnu jeho šikovnost v každodenních situacích – třeba když bude potřebovat pověsit obrázek, otevřít konzervu nebo nakrémovat boty.
Ven se nejde, musím do kroužku
„Většina dnešních rodičů ještě v dětském věku chodila takzvaně ven. Být venku zahrnovalo spoustu různorodých činností jako šplhání po klepadlech na koberce, skákání gumy, stavění domečků z přírodnin nebo šermování s klacky. Nikdo děti neustále nehlídal, na co sahají a co sbírají, nikdo je neokřikoval,“ vzpomíná rodinná poradkyně Ludmila Jandová.
Při divokém řádění na hřišti nebo v lese, při kterém se občas ocitnou i hlavou dolů, děti trénují sílu rukou, orientaci v prostoru, odhad vzdálenosti a další potřebné dovednostiFoto: Thinkstock
Něco jako „volný pohyb“ ale dnes děti skoro neznají. „Ještě před dvaceti lety navštěvovaly předškolní děti jeden, maximálně dva kroužky týdně. Odpoledne mámy s dětmi chodily na vycházky nebo na hřiště. Dnes působí rodič, který svému dítěti nezajistí odborný program na každé odpoledne, téměř asociálně,“ říká psycholožka Iva Jungwirthová.
Co tedy můžete pro svoje dítě udělat, aby si mohlo splnit svoje vývojové úkoly? Přimhuřte občas oči nad hygienou, zvlášť když jste v parku nebo v lese. Nechte ho sbírat kameny a žížaly, dělat otisky do bláta a nešilte, když skočí do louže. Máte přece pračku. A když chce šplhat na strom nebo přeskakovat z kamenu na kámen, buďte nablízku a přinejhorším dávejte dopomoc, ale nechte ho, ať si to vyzkouší.
I nějaká ta odřenina k objevování světa patří, nemyslíte?
