Článek
Na adresu tchyní existuje celá řada vtipů, ale v reálném životě to zas tak úsměvné nebývá. Své o tom ví například Běla, jedna z protagonistek nového dokumentu České televize Navždy svoji, který sleduje osudy tří párů chystajících svatbu. Běla s matkou svého nastávajícího rozhodně nevychází nejlépe, možná také proto, že bydlí hned vedle sebe. Hádky u nich nejsou ničím výjimečným, přesvědčit se můžete sami v krátké ukázce z předešlého dílu:
A jak je to u našich čtenářek? Na vztahy s tchyněmi jsme se jich zeptali:
Jana F.:„Radši nic neříkat. Myslím, že když napíšu, že s ní bydlím v jednom baráku, není třeba už nic dodávat. Každý den doufám, že se ztratí nebo ji unesou ufoni.“
Jolana F.: „O mrtvých jen v dobrém, takže radši to nebudu vůbec vyhrabávat. Ale s tchyní to bylo opravdu těžké, pletla si mě totiž se služkou.“
Stáňa: „Když se mi narodila dcera, tchyně byla v té době na operaci s vybočenými klouby u palců na nohou. Nabídla jsem se, že se o ni postarám, a protože jsme bydleli v jiném městě, i s novorozenou dcerou jsem se k ní nastěhovala, abych jí obstarala domácnost a vše, co potřebovala. Bylo to těžké, ale nevadilo mi to. Když jsem ji ale chlácholila, že bolest brzy přejde, ať to vydrží, řekla mi, že by nejraději vzala hůl a přelámala mi obě nohy, abych věděla, jak to bolí. Nikdy už jsem k ní nenašla cestu.“
Babičky vnoučata většinou milují a rozmazlují. Jsou ale i takové, které se jich vzdalyFoto: thinkstock
Rokytnaci: „Tchán s tchyní se svých vnoučat vzdali, ještě než se narodili. Prý nebudou hlídat žádné parchanty. Vše jen proto, že chtěli, abychom nechali udělat testy otcovství, že jsou děti vážně manžela. My to odmítli, věřili jsme si. Dceři je nyní jedenáct let, když ji potkají na ulici, neřeknou jí ani ahoj, raději přejdou na druhou stranu. Synovi budou tři roky a ani za ním se nepřišli podívat.“
Andrisek: „Já se snažím s tchyní vycházet, ale co se narodil syn, je to peklo. Bohužel bydlíme v jednom baráku. Kočárek mám věčně zarovnaný nějakým harampádím, které se dřív dávalo do sklepa. Když byl syn ještě miminko, tak mi po grilování ryb hodila mastný plech přímo na bílé peřinky. Věčně se plete do toho, co malému oblékám, co mu dávám jíst. Když jsme ho vzali do zoo a do dinoparku, týden jsme poslouchali, že máme doma zvířat dost a jiný vidět nepotřebuje. Když mu něco koupíme, řve na nás, že mu stačí kostky a dvě autíčka. Závidím všem, co mají dobrou tchyni, já se ze všeho nejvíc těším, až tam odsud vypadneme.“
J. S.: „Moje tchyně je také příšerná. Nikdy jsem neudělala nic dobře, syna jsem jí zkazila a vrchol všeho bylo, když mě obvinila z toho, že já nesu vinu za to, že se nám narodil syn s vrozenou vadou. Přece jsem ho porodila já, tak kdo jiný by za to mohl. Už je to dvacet let, ale pořád je pro mě vzduch. Říkám si, že na každého dojde, a na ni došlo teď. Dnes je stará, je sama, moc toho nezvládne a není nikdo, kdo by jí pomohl. Manžel dělá, co může, ale nezvládá vše. Já jí chtěla dávat alespoň obědy, ale skončilo to, když tvrdila, že má po mém jídle střevní potíže. Tak ať si třeba louská šváby.“
Jak jste na tom s tchyní vy?
