Největší tajemství světa aneb Kdo vyzradil recept na hedvábí

Vznik hedvábí je opředen starodávnou legendou. Podle ní měla manželka Žlutého císaře, prvního z pěti legendárních vladařů, Leizu, objevit luxusní textilii úplnou náhodou. Když si pod stromem v palácové zahradě vychutnávala odpolední čaj, spadl jí do šálku kokon bource morušového. V horké vodě se zámotek začal pomalu rozvíjet a rozmotaná nitka mladé Leizu natolik učarovala, že uprosila svého muže, aby jí daroval sady morušovníků. Jejich zelené listy představovaly totiž jediný zdroj potravy larev tohoto prazvláštního motýla.

S výrobou hedvábí začala Leizu kolem roku 2700 př. n. l. a další dvě tisíciletí představovala jeho produkce rozsudek smrti pro každého, kdo se přísně střežený postup pokusil vyzradit. Ale ani nejopatrovávanější tajemství světa neuhlídala Čína navždy. Traduje se, že v prvním století našeho letopočtu propašovala čínská princezna kokony bource morušového ve svých vlasech poté, co opustila zemi kvůli sňatku s princem z království Khotanu (v blízkosti území dnešního Kašmíru). Její neskonalá láska k hedvábí jí zkrátka nedovolila odejít jen tak.

Další příběh o tom, jak Čína ztratila svůj hedvábný monopol, vypráví o emigrantech, kteří své znalosti svěřili Koreji, odtud se žádaný recept dostal do Japonska, a následně Persie. V roce 522 pak živé bource přenesli v dutých bambusových holích dva mniši až do Byzantské říše na přání tehdejšího panovníka Justiniana. Masová produkce mohla odstartovat.

Původcem hedvábné látky je noční motýl bourec morušový, který zároveň patří do skupiny nejdéle domestikovaných zvířat a je už zcela závislý na lidské péči. Přes zimu se vajíčka skladují na chladných suchých místech, a jakmile se z jara na moruších bílých zazelenají první lístky, je zapotřebí vajíčka přenést do teplejšího prostředí. Tam se promění v housenky. V této formě stráví přibližně 33 dní a – jen tak pro představu – 1000 housenek spořádá až 6 kg potravy. Následně se zakuklí a probíhá dvoutýdenní transformace v dospělého jedince. Protože by ale bourec hedvábný kokon prokousal, a tím jej logicky znehodnotil, většina z nich už světlo světa nespatří.

Právě tehdy totiž přichází chvíle, kdy pracovníci kokony ponoří do vařící vody a motýl uvnitř umírá. Po rozpletení jednoho zámotku pak získají jeden kilometr kvalitního nepřerušeného vlákna, které namotají na špulku. Kvůli produkci jednoho kilogramu hedvábí položí život 6600 zakuklených housenek.

Pod pojmy „ahimsa“ či „peace silk“ začali tedy obchodníci prodávat látku, slibující humánní zacházení s těmito pozoruhodnými tvory. Údajně je nejdříve nechají vylíhnout i za cenu drobného poničení kokonu, a teprve pak začnou zpracovávat vlákno. Protože však výsledný produkt nedisponuje žádnými uzákoněnými certifikacemi, lze o skutečném postupu výroby jen spekulovat.  

V českých obchodech se vám pravděpodobně nestane, že byste si pořídily módní kousek s označením „100% silk“ (stoprocentní hedvábí), a přitom se jednalo o úplně jiný a mnohem levnější materiál. Pokud si ale přece jen nejste jisté nebo jste si ze zahraničí přivezly hedvábný suvenýr, poradíme vám, jak snadno otestovat, zda vás prodejce neoklamal.

Z halenky, šátku či šatů opatrně vytáhněte nitku a tu zapalte. Jde-li plamen jednoduše uhasit a cítíte-li pálící se vlasy, jedná se o pravé přírodní hedvábí, jehož shořené vlákno by se mělo rázem proměnit v obyčejný prach. Syntetický polyester, za který je hedvábí často zaměňováno, má naopak nezaměnitelný plastový pach a nit se po zapálení okamžitě seškvaří.

Milujete hedvábí? A věděly jste, že jde o takto pracně získávaný materiál?