Nejslavnější výroky Miroslava Plzáka. Souhlasíte s nimi?

Byl to nejen psychiatr a odborník na vztahy, ale také velký bavič. Přátelil se s řadou známých osobností, vystupoval v médiích, napsal několik knih. Uměl mluvit vtipně a s nadhledem, romantika mu byla v podstatě cizí. Na lásku se díval velmi pragmaticky a nevěru pokládal za běžnou součást života. Neobhajoval ji (obzvlášť ve vztazích, kde byly děti), ale tvrdil, že by s ní měli partneři počítat a umět se s ní vyrovnat, aniž by se rozvedli.

Koneckonců i on patřil k mužům, kteří měli slabost pro ženy. Za život si dopřál i dlouhodobější milenecké poměry se slavnými dámami – jeho kouzlu neodolaly Olga Schoberová (75) či Marie Drahokoupilová (77). Ale ženatý byl pouze dvakrát, i když se mylně tradovalo, že se pětkrát rozvedl. Z prvního manželství má dceru Renatu, která vystudovala medicínu. S druhou manželkou, o 24 let mladší Emou, s níž žil Plzák až do své smrti, měl syna Miroslava. Ten ale v osmnácti letech, den před maturitou, spáchal sebevraždu (před zraky matky vyskočil z okna) a rodiče vlastně nikdy zcela nepochopili proč. 

Zažil toho hodně – lásku, manželství, rozvod, nevěru i osobní tragédii. Za své výroky sklízel obdiv i kritiku. Ať si o nich myslíte cokoli, řada z nich zlidověla. Tyhle jsou nejslavnější.

Tenhle výrok zná asi úplně každý. Jakmile dojde na nevěru, měl by podle Plzáka záletník „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. A když se doopravdy provalí, tak „zase zatloukat a zatloukat“. Přestože to prý přesně takhle nikdy neřekl, nedáme si to vymluvit a považujeme ho za autora myšlenky. Asi proto, že přesně tuhle filozofii razil i on.

Něco na tom je. Nejspíš není rozumné, v případě, že se dopustíte nevěry, běžet za svým protějškem a „napráskat se“. Ve chvíli, kdy je ale zjevné, že jste svého partnera či partnerku podvedli, zatloukání spíš vše zhorší. Dělat z druhého tuplovaného hlupáka bolí dvojnásobně. Už jste ho zranili nevěrou, nepřisypávejte mu do ran sůl ještě tím, že mu budete lhát do očí.

Plzák byl realista. Vztahy viděl takové, jaké jsou, tedy nedokonalé a vrtkavé. „Pokud chcete nějaký časový údaj, tak vám musím s odpuštěním říct, že celý průser začíná společným soužitím. Když spolu dva lidi chodí a vidí se třeba dvakrát třikrát týdně, tak tu jsou důležité dny odloučení. Jakmile vznikne soužití, vidíte se každý den a vznikají povinnosti a sváry,“ řekl v roce 2009 v rozhovoru pro magazín Aha.

A měl samozřejmě pravdu. Dokud spolu randíte, jsou vaše schůzky vzácné chvilky, na které se oba připravujete, chcete si je užít a nezatěžují vás běžné každodenní starosti a povinnosti. Jakmile spolu začnete žít (nebo rovnou založíte rodinu), romantika samozřejmě ustupuje a nahradí ji problémy typu, kdo vyzvedne děti ze školky, kdo zaplatí složenku za plyn, kdo nakoupí na večeři a podobně. Tady už nejde o zamilovanosti, ale o lásku. Protože jen s ní tohle ustojíte.

Ve stejném rozhovoru se Plzák zamýšlel i nad nevěrou, na níž měl velmi pragmatický názor. Vždy tu podle něj byla, stále tu je, a ani v budoucnosti to nebude jinak. Lidé jednoduše zahýbají, a podle něj skoro všichni. „S cizím partnerem bývá pohlavní styk zajímavější, než s tím, se kterým deset let žiji. To je pravda daná statistikou. Pro moralistu je to pravda strašná. Proto varuji před zkouškami otcovství.“

Vlastně tím chtěl říct, že si nikdo nemůže být nikdy jistý, že mu partner nezahýbá. A kdyby každý chlap šel na zkoušky otcovství, dost z nich by se asi divilo. A nejspíš má pravdu.

Tohle je skoro až cynické. „Smyslem manželství není, aby v něm byli partneři šťastní, od toho jsou tady záliby,“ říkával. Uklidňoval tím především lidi, které právě manželství zklamalo.

Tady bychom si dovolili nesouhlasit. Výrok zklamané sice trochu uklidní, ale soužití by mělo v lidech vyvolávat pocit štěstí a spokojenosti. Proč by spolu potom lidé měli žít? Navíc, neexistuje žádný koníček, který by se vyrovnal pocitu sounáležitosti, pospolitosti a lásky. Samozřejmě mohou být chvíle, kdy to mezi vámi skřípe, každý pár má své slabší chvilky, ale ty šťastné by vždycky měly převládat.

Tohle není ani tak citát, jako spíš teorie. „Základ partnerství a manželství nestojí na sexuální touze, ale na negativních emocích. Říkám tomu láska tří ‚S‘. Pokud se vám po partnerovi Stýská, máte Soucit s jeho trápením, máte Strach, aby se mu nic nestalo, tak ho máte rádi,“ vysvětloval Plzák.

A na tom rozhodně něco je. Sex je samozřejmě fajn a bez něj to v partnerství nejde, ale mnohem zásadnější je, co ke svému protějšku cítíte. A pokud u vás tahle tři „S“ jsou, je to důkaz, že vám na partnerovi záleží.

Plzák obecně odmítal romantický pohled na lásku a vztahy, který vídáme ve filmech, ale i v dílech literárních klasiků. Nemají prý s realitou nic společného, a právě kvůli nim mají lidé mylné představy o lásce. A největší pivku měl na Shakespeara. „Shakespeare, to je největší mizera! Takoví autoři jsou zhouba. To oni naočkovali lidem romantickou, absurdní a v reálném životě nefungující představu lásky. Shakespeare by měl být dodatečně popraven, že nakukal lidem lež! Každý se bojí to říct, ale je to hrozná kravina a sviňárna. Takové provinění nemůžou tihle takzvaní velikáni smazat ani sebevětší uměleckou genialitou,“ rozčiloval se Plzák.

Je samozřejmě pravda, že láska z románů, divadelních her a filmových pláten se s tou skutečnou asi dá těžko porovnávat, ale že by z toho byli lidé tak moc zblblí, to si nemyslíme. Každý tuší, že kdyby Romeo a Julie nezemřeli, nejspíš by po dvaceti letech manželství by Romeo pod Juliiným balkonem nestál, a místo pozdravu by se možná své ženy zeptal „co je dneska k večeři?“

Se kterými výroky Miroslava Plzáka (ne)souhlasíte?