Článek
První pochybnosti ve mně začaly hlodat ve školce. Moje dvě starší sestry měly vši a já ne. Ergo je na mně něco špatně, když ta miniaturní havěť, kvůli které člověk může zůstat celý den doma, mou hlavu ignoruje. Znáte ten pocit, být druhá? No tak já byla třetí. Pranic nepomohlo maminky ujišťování, že trojka je šťastné číslo nejen v pohádkách. Já jsem věděla své. Jistotu jsem pak získala, když jsem pár týdnů na to infikovala sestry spalničkami. Jejich pokožku napadly mnohem ochotněji než jejich vši moje vlasy. Bylo to jasné. Vadná jsem já.
S nástupem do školy se to nezlepšilo ani o píď. Holčičky měly duhové dvoupatrové penály vytuněné fixami, já se zmohla sotva na hnědé přízemí s tužkami a gumou. Další trpělivé vysvětlování rodičů, že vybavit najednou tři děti do školy znamená, že se každé musí uskromnit. Já jsem to ale viděla jinak. Dokonalý penál je jen pro dokonalé holčičky. Na střední škole jsem nabyla dojmu, že dokonalost jde ruku v ruce se schopností držet v hospodě U Chaloupky tempo s ostatními. Když jsem ale viděla, že kamarádka drží místo tempa za ruku spolužáka, kterého jsem po třech malých desítkách hodlala přesvědčit, že jsem ta nejdokonalejší holka na světě, zanevřela jsem na desítku, kamarádku i toho kluka. Dokonalá pomsta! Pak jsem potkala fotografa, který mi tvrdil, že ho dokonalost nudí, a na důkaz svých slov mi strčil ruku pod tričko. Pravda, nebylo to úplně dokonalé vyznání lásky, ale aspoň něco. V dospělosti jsem podlehla iluzi, že dokonalého životního pocitu dosáhnu, budu-li s muži držet krok a se ženami basu. Ani jedno však nebylo začasté ani možné, ani únosné, a tak jsem se trápila dál svou nedokonalostí.
Z truchlivé existence mě vyléčil až můj syn. Když mu bylo osm, uplácal na zahradě sněhuláka. Tedy spíš sněhulajdu, soudě dle třech kapitálních ňader klenoucích se na sněhové hrudi. Když jsem chlapce poučila, že dvě by pro zachování symetrie byla hezčí, shovívavě se na mě usmál: „Ale maminko, kdyby to bylo dokonalé, vypadalo by to podezřele”. V duchu jsem pogratulovala jeho budoucí ženě a šla si dát další rundu svařáka. A už nikdy jsem nechtěla být dokonalá.
O dalších nedokonalostech, které nás činí dokonalé, si přečtěte i ve starších fejetonech Očima padesátky Lucie Šilhové.
