Nechme dětem dětství. Kdo odhalí skryté násilí na dětech?

Vloni v listopadu otevřelo Centrum sociálních služeb Ostrava specializovaný program Nechme dětem dětství, a to ve spolupráci se společností CTP a Nadací Terezy Maxové dětem. Proč získal podporu právě tenhle projekt? „Násilí v rodině, jeho prevence a zajištění dostupné odborné pomoci je jednou z našich dlouhodobých priorit. Proto jsme rádi, že můžeme nabízet účinnou pomoc. Tento program v upravené podobě běží už i v Ústí nad Labem, kde se partnerskou organizací stalo krizové centrum Spirála. Jsme připraveni i nadále podporovat, iniciovat a vyhledávat efektivní cesty, jak násilí v rodině zmírnit a v nejlepším případě trvale odstranit,“ vysvětluje ředitelka nadace Terezie Sverdlinová.

Každý 20. Čech si myslí, že se domácí násilí přeceňuje. A co vy?

Nejen o samotném projektu, ale o problematice násilí na dětech obecně jsme si povídali s Veronikou Gawlíkovou, koordinátorkou programu Nechme dětem dětství a vedoucí Rodinné poradny ostravského centra, kde již delší dobu pomáhají rodinám řešit nejrůznější problémy. Násilí si ale žádá specifickou pomoc. Jak se postupuje?

Jak je násilí na dětech definováno? Asi tam nepatří „jen“ výprask...

Násilí na dětech je poměrně široký pojem. Naše pomoc cílí na rodiny, kde se vyskytuje fyzické, psychické či sexuální násilí. Dítě je buď přímo objektem násilí, nebo se násilí vyskytuje mezi dospělými partnery a ono je svědkem. Vyrůstat v takovém prostředí a vnímat atmosféru násilí je velmi poškozující.

Jak takové problémy vůbec vzniknou?

Často docházíme ke zjištění, že sami rodiče si nesou zranění z dětství. Spouštěčem bývá nahromaděný stres, ale i nejrůznější závislosti. A česká společnost se bohužel vyznačuje velkou tolerancí vůči fyzickým trestům.

Může i laik poznat, že je někdo v jeho okolí oběť?

Každé dítě reaguje na násilí doma jinak. Některé se začnou více stranit kolektivu, špatně se soustředí, provázejí je depresivní myšlenky. Jiné začínají zlobit, snaží se na sebe upozornit, zhorší se jim prospěch. Domácí násilí se však vyznačuje také tím, že rodina se postupně sociálně izoluje a pro okolí tak dokáže budit dojem „dokonalé rodiny“. Násilí doma se dostává ven až po nějaké době, někdy dokonce až po letech.

Jakým způsobem se problém odhalí nejčastěji?

Velmi důležitou roli hrají školy, které podle statistik MPSV v roce 2019 podaly orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) třetinu podnětů k prošetření. Neméně důležitou roli hrají krizová centra pro děti, neboť bývají velmi dobře dostupná a umí pomoci v akutní krizi.

„Slavíme“ rok od prvních opatření proti koronaviru. Jaká je situace v souvislosti s násilím na dětech v rodinách? Vnímáte nějaký nárůst?

Objektivně nedokážu odpovědět... Některé služby hlásí zvýšený nárůst dětí, které se na ně obracejí v krizových situacích, jiné nárůst nezaznamenávají. My nárůst vnímáme, ale na prokazatelné výstupy si budeme muset ještě počkat.

Co pandemie změnila?

Pro ohrožené děti je obtížnější říct si o pomoc, i když služby nadále poskytujeme. Podpora terapeutů totiž mnohdy spočívá také v tom, že pomáhají dětem hledat další osoby (mimo rodiče), které jim mohou být oporou. Kamarády a učitele teď ale vídají pouze on-line, trenéra třeba vůbec a babičku také ne, aby ji nenakazili.

Jak se pomáhající organizace dozvědí, že je něco špatně?

Služby poskytující pomoc dětem i nadále fungují a mnohé do své nabídky přidaly možnost rychlého chatu či on-line kontaktu. Většina rodin se k nám dostane na doporučení OSPOD. Pokud si nás ale klienti vyhledají samostatně, je i jejich motivace ke změně je větší.

A do jaké míry rodiny, kde násilí probíhá, spolupracují? Vždyť se některý z členů dopouští trestného činu... 

Je třeba mít na paměti cyklus, ve kterém se rodina pohybuje. Jedná se o kruh, kdy se opakují fáze napětí, násilí, usmiřování a klidu. Pomoc přitom musí přijít rychle. Nebudeme zastírat, že mnohdy partner (častěji žena) uvěří anebo chce věřit, že se násilí již nebude opakovat. Navíc odchod od násilného partnera je obtížný.

Násilí v rodině zastavujete vy, nebo policie? 

Velmi důležitá je spolupráce napříč zapojenými subjekty, což jsou krizová a intervenční centra, OSPOD, policie, soudy. Vyhodnotí se míra ohrožení a pak se volí vhodný postup. Když je ohrožení velmi výrazné, hraje důležitou roli institut vykázání, který činí Policie České republiky. Je to nástroj, který umožní rodinám získat čas a podniknout potřebné kroky. Někdy je problém tak závažný, že dochází k vazebnímu stíhání násilné osoby.

Ale agresor svou vinu asi neuznává...

Časté je, že své chování bagatelizují, dávají vinu okolí – manželce, dětem. Za násilné jednání je ale vždy odpovědný ten, kdo se ho dopouští. Na straně osob, na které je násilí mířeno, je pak velmi silný pocit studu, že něco takového dopustily.

Jak vaše pomoc probíhá? Co mohou klienti čekat?

První konzultaci vede sociální pracovník, který poté koordinuje odbornou práci týmu. Terapie se vždy šije na míru. Rodiny docházejí k nám, máme k dispozici konzultační místnosti k terapeutické práci s dětmi i dospělými. Nejdřív se setkáváme s rodiči – s každým zvlášť, kdy má každý svého terapeuta. Dojdeme-li k závěru, že je vhodné zapojit i dítě, věnuje se mu dětský terapeut. Frekvence setkávání je individuální, v počátcích bývá vyšší a postupně se intervaly mezi setkáními prodlužují. Zpočátku je to třeba jednou týdně a při konci spolupráce jednou za měsíc.

Spolupracujete i s násilníky?

Jednou z našich důležitých zásad je, že nikoho nesoudíme. Náš program se dívá na situaci v rodině očima dítěte a všechny členy rodiny považujeme za nepostradatelné partnery ve spolupráci, včetně osoby, která se násilí dopouští či dopouštěla. Samozřejmě se potkáváme i s rodiči, kteří nechtějí spolupracovat. Je pro ně obtížné si přiznat, že situaci nezvládli. Snažíme se je podpořit, aby dokázali přijmout zodpovědnost za své jednání a změnit je.

Co je cílem vaší práce a kdy se pozná, že je „hotovo“?

S rodinou spolupracujeme tak dlouho, jak je potřeba. Když je situace stabilizovaná, děti jsou v bezpečí a mají dobře zpracovány své zkušenosti s násilím, pak se domlouváme na ukončení spolupráce. To může nastat třeba po roce nebo i po dvou. Máme ale zkušenosti i s rodinami, které spolupráci ukončují předčasně, když chtějí uvěřit tomu, že se situace již nebude opakovat.

Jsou mezi vámi terapeuti, psychologové? Jaké výcviky ke své práci potřebujete?

V našem programu pracují sociální pracovníci jako koordinátoři odborné a multidisciplinární spolupráce. Dále pak psychologové a terapeuti. Musejí splňovat kvalifikační požadavky zákona o sociálně-právní ochraně dětí, pro terapeutickou práci je potřebné absolvování psychoterapeutického výcviku a dobrým pomocníkem jsou výcviky v krizové intervenci a pro práci s traumatem.

Váš projekt běží od loňského listopadu. Kolik rodin se zapojilo?

Po necelých pěti měsících fungování je do programu zapojeno 17 rodin, v nichž vyrůstá 42 nezletilých dětí.

Měla byste pro nás na závěr příběh s dobrým koncem?

Paní A. navštívila naši poradnu na doporučení intervenčního centra po vykázání manžela z domova. Dovolila, aby byl její příběh sepsán a ona tak mohla případně pomoci dalším ženám.

S manželem byli 15 let, byl vždy dominantní a poprvé se agresivně projevil, když bylo jejich dceři pět let a čekali druhé dítě. Hádky a strkanice byly pak stále častější, ale dokud měl dobrou práci, byl doma relativně klid. Když dostal výpověď, začal pít a hromadící se zlost si vybíjel na ženě a starší dceři. Při jedné hádce manželku uhodil tak, že ztratila vědomí, a ona se poprvé se rozhodla kontaktovat policii... Jenže pak přišel domů s obrovskou kyticí a poukazem k moři, prožili nádhernou dovolenou a počali na ní vytouženého syna.

Stalo se pravidlem, že se večer s dětmi zamykala v pokoji a doufala, že muž po návratu z hospody hned usne. Hádky, výčitky, ponižování a fyzické napadání byly na denním pořádku, nepříjemný a vulgární byl manžel i vůči dcerám. Výrazně preferoval syna, který se navíc začal projevovat stejně násilnicky jako otec. Vše vyvrcholilo, když jí opile vyčetl, že je „stará děvka“, a když se vzepřela, dostala facku, až odletěla přes celou kuchyň, kopal do ní a škrtil ji, uhodil i dceru. Přivolaná záchranka kontaktovala policii, manžel byl z bytu vykázán a rodina s námi začala spolupracovat.

Po osmi měsících má paní A. děti svěřené do péče, nejstarší dcera kontakt s otcem zatím odmítá, druhá dcera se s ním vídá jednou týdně na dvě hodiny s asistencí a syn je s otcem každý druhý víkend a dvě odpoledne v týdnu. Manžel pracuje na zvládání agrese, všichni chodí do Rodinné poradny a na individuální terapie. Paní A. má práci a pár týdnů se vídá s bývalým spolužákem. Není ještě připravena na vztah, ale je pro ni příjemné cítit se zase jako atraktivní žena.

Zkušenost s násilím mají i mnozí slavní!