Nebojte se svěřit dítě tátovi!

Plnou plenku většinou pozná po čichu každý, takže i já. Peníze možná nepáchnou, tohle je ale pravý opak. Zjistil jsem, že někdy je prostě třeba začít dýchat ústy a přiložit ruce k dílu. Dobrá zpráva nejen pro maminy, ale i pro nás, tatínky, je ta, že zatím ještě žádný otec při přebalování neumřel, takže po chvilce usilovného sebezapření (v těch horších případech s dopomocí sprchy) byl většinou problém vyřešen.

Dítě řve, kope, máchá rukama a vyplivuje i ten nejoblíbenější dudlík. Ach bože! V tomto okamžiku rezignuji a přichází opravdové otcovské sebezapření: Nesmím myslet na to, jak směšně musím vypadat (nikdo se stejně nedívá), když začnu zpívat, případně se řvoucím uzlíčkem hraju „Takhle jedou páni". Sláva, je vystaráno!

Hlad je strašná věc, ale řešení přitom na první pohled jednoduché - přihřát umělé mléko v lahvi a po vypití a odříhnutí je napůl vyhráno. Tak jsem se do toho pustil. Trochu jsem pravda bojoval s určováním správné teploty mléka, ale po několika kolizích, které se vyřešily přečtením návodu na ohřívačce lahví, jsem se dostal až do druhého levelu: Odříhnutí. „Co je na tom složitého," říkal jsem si a posadil si nakrmené dítě na ruku. Napadlo mě projít se s ním po bytě a cestou mu ukazovat různé zajímavosti, lampy a pokoje. A bylo to. Potomek mi pozvracel záda.

Oblékání, s tím si žádnou vědu nedělám! Tedy pokud se jedná o mou osobu. S dítětem to probíhá dosti zmateně. Myslím, že za použití selského rozumu dokáže otec oblečení navrstvit bez větších potíží, jen je třeba prozkoumat systém knoflíků a sponek, složitější než u šněrovaček viktoriánské éry. Hlavně nezapomenout na čepici...

Zní to možná neuvěřitelně, ale otci stačí dítě vykoupat a je skoro v cíli. Začal jsem napouštět vodu do vaničky - samozřejmě teplou. Teplotu jsem vyzkoušel rukou. Kdo si není jistý, může zkusit speciální teploměr. Pokusil jsem se dítě netopit, jen lehce omýt, opláchnout a důkladně osušit. Zní to jako návod na mytí ovoce, ale je to tak. Pak už jen zbývalo zřídit v dětském pokoji pološero a být potichu! Cílem ovšem není uspat otce, nýbrž dítě! Zdánlivě jednoduchý úkol se stal skoro nemožným!

Jak si ale poradit v situaci, kdy dítě neustálé pobrekává a má otevřené oči, a přitom fotbal v televizi začíná už za čtvrt hodiny? Vyzkoušel jsem vlastní metodu: do jedné své ruky uchopíte obě jeho ruce a palcem druhé ruky lehce hladíte po čele. Vždycky to zabralo do pěti minut. Ještě jedno vylepšení: monotónní odříkávání sestav obou týmů vše urychlí. Někdy se ale stalo, že miminko ne a ne zabrat, přestože únava byla na něm patrná. Prášky na spaní? Alkohol? Ne! Naložil jsem ho jednoduše do kočárku a vydal se na projížďku po pokoji. Ještě, že to žena neviděla.

I tak přiznávám, že v případě jakékoli nepředvídané situace - a ta může nastat během vteřiny! - je třeba mít po ruce mobil a připravené číslo na matku, babičku, tchyni, paní na hlídání nebo jakoukoli jinou zasloužilou rodičku. Raději budu za starostlivého než za nezodpovědného!

A pak že to muži s dětmi neumí!