Návrhářka Monika Drápalová: V Česku jsou krásné ženy, ale nemají styl

Kdy jste se rozhodla, že se stanete návrhářkou? Byla to jasná volba?

„Já jsem už od dětství kreslila a bylo jasné, že se budu věnovat nějakému výtvarnému oboru. Ještě než jsem šla na návrhářství, chtěla jsem vlastně dělat sochařství. Moc mě bavilo vytvářet něco rukama. Ale rodiče tenkrát nechtěli o čistě uměleckém oboru moc slyšet. A tak zvítězilo oděvní návrhářství jako spojení řemesla a umění. Je to také práce s prostorem a zároveň je to krásné a ženské. Právě tato kombinace mě zaujala.“

Stala jste se designérkou roku na Czech Grand Design 2013. Máte nějaké další profesní mety, kterých byste chtěla dosáhnout?

„Já si žádné mety nedávám. Chtěla bych dělat dál, co mě baví. Nikdy jsem neměla vytyčené cíle, ale nechávám se vést příležitostmi, které mě potkávají . Vždy mě zajímá, kam mě zavedou a co je za nimi pro mě nového. Tím si udržuji neustálý náboj a dobrodružství, které pro svůj život a práci potřebuji.“

Připravila jste kolekci pro první českou výstavu vintage módy Prague Vintage Fair, co vás k této spolupráci přivedlo?

„Právě takové náhodné setkání. Již dříve jsem sledovala podobné akce v zahraničí a moc se mi ta atmosféra líbila. Říkala jsem si, že by bylo hezké, kdyby bylo něco podobného i v Praze. Takže když mě oslovila Tereza Schmoranz, byla jsem nadšená. Je to samozřejmě první ročník a takovéto akce se budují dlouhodobě, ale já úspěchu tohoto nápadu věřím.“

Čím může být originální historický oděv pro vás jako návrhářku, která obdivuje hi-tech materiály, zajímavý a inspirativní?

„Já miluji propojení starého a nového. Staré věci prověřené časem teprve ukazují svoji hodnotu. Obdivuji kvalitu ruční práce i materiály, z kterých jsou tyto oděvy vyrobeny. Jsou to látky, které umějí stárnout a ještě získávají na zajímavosti. To, jak budou stárnout oděvy dneška a co se z nich zachová, to je otázka...“

Často slyšíme, jak se Češky bojí v módě experimentovat. Je naopak něco, za co byste české ženy pochválila?

„Osobně si myslím, že u nás je větší procento krásnějších žen než kdekoli jinde. Ale nemají styl. To však nelze nikomu v národě, kde módní tradice vymizela, vyčítat. I proto jsem ráda za Vintage Fair, který může mnohým připomenout, jak u nás vypadala móda v minulém století.“

Na čem by měly naopak zapracovat?

„Na sebevědomí. Třeba Francouzky jsou jinak vychovávané, mají jiné zázemí. Kulturu a styl mají v sobě. Ony nejsou perfektní ve smyslu, že by všechno na nich bylo bezchybné, ale dávají do svého projevu sebe a mají se rády. Potom nemají problém cítit se okouzlující.“

Podařilo se vám uspět i v zahraniční, zvažovala jste někdy, že byste se z ČR odstěhovala?

„Ano, zvažovala. V době, kdy jsem pracovala u firmy Korloff, jsem byla hodně vytížená, ale vždy mě to táhlo za nějaký čas zpátky ,domů'. Nedokázala jsem zpřetrhat vazby.“

Je těžší se prosadit na českém, nebo francouzském trhu? Ve Francii je určitě více možností, širší klientela, ale stejně tak i větší konkurence...

„To je těžká otázka. Paradoxně jednodušší je dostat se na francouzský trh, protože český trh pro návrháře prakticky neexistuje, ale prosadit se jde samozřejmě lépe v Čechách. V zahraničí lze fungovat podle běžných pravidel, to znamená, že obchodník objedná vaše zboží a vy ho vyrobíte a prodáte. U nás tento systém zatím nefunguje, a to drží většinu malých návrhářských značek stále na začátku.“

Jak se zpětně díváte na tvorbu z vašich začátků?

„Dívám se na ni s láskou a nostalgií, jako na cestu, kterou jsem prošla a která mě zavedla tam, kde jsem teď.“