Článek
Dusit hněv je nezdravé
Velmi často nejednáme podle toho, co cítíme. Hněváme se, ale navenek se přitom sladce usmíváme, protože chceme, aby nás druzí měli rádi. A tak v sobě hněv zmrazíme, nedáme mu volný průchod. Tím si ale škodíme. Protože vzniklý přetlak (tenze, pnutí) nevymizí, ale uschová se do dalšího příště. Potom se může stát, že spouštěčem gejzíru vzteku je naprostá banalita, při které nepřiměřeně vypěníme. Dlouhodobé předstírání klidu při neklidu se viditelně odrazí na našem zdraví – vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, žlučové kameny, různé vyrážky, astma aj. psychosomatické projevy.
Naše rada: Lásce víc škodí skrývání hněvu, než jeho zdravé projevy.
Proč hněv skrýváme
Odmala slyšíme, že projevování hněvu nepatří k dobrému vychování. Latinské přísloví říká, nedokážeme-li přemoci hněv, hněv přemůže nás. Velmi špatným výkladem by bylo, že zlobit se je zakázané. Můžeme se rozčílit, ale musíme to mít pod kontrolou, umět argumentovat, i když zvýšeným hlasem. Obvykle se bezprostředně a impulsivně hněváme, když je to bezpečné, tj. na lidi, o kterých víme, že nám to nevrátí, nebo nás milují. Dobře nám jde anonymní vztek např. při jízdě v autě. Dlouhodobým skrýváním nevole vznikají deprese a stavy úzkosti, projevující se špatným spánkem nebo naopak spíme pořád, protože cítíme neustálou únavu.
Naše rada: Je dobré dát svému hněvu průchod, kultivovaně, ale s pravými emocemi. V mnoha případech totiž nestačí upozorňovat monotónním hlasem, zakřičení je na místě, i dítě musí poznat z tónu hlasu, že jsme rozladěné, když hází po jiných dětech písek (klidné mentorování by se nemělo přehánět).
Dusit v sobě hněv nám neprospíváFoto: Thinkstock
Jak s hněvem pracovat
Dávejme svoji nelibost do slov a mějme odvahu důrazně emotivně říci, co se nám nelíbí. Prospěšné na tom je, že si jasně uvědomíme důvod naštvání. Potom se k příčině můžeme v klidu vrátit o samotě a křičet do lesa bez té kultivovanosti, co si opravdu, ale opravdu myslíme. Nebo při pravidelném běhu si představovat, že zadupáváme příčinu vzteku do země. Další možností je znovu si situaci přehrát a pořádně si zadupat. Lehce poznáme, zda nám udělá lépe řev, nebo fyzická akce. Povolené je zatajení hněvu, kdy nám jde o holou existenci a držet se hesla, že šéf má vždy pravdu. Ale doma si na něj můžeme zakřičet, co chceme.
Naše rada: Reagovat adekvátně na přítomnou situaci, vyvarujeme se tak později agresivnímu a bezdůvodnému vzteku.
Zakuklený hněv
Když dlouhodobě nereagujeme na křivdy, hněv můžeme přetavit do agrese proti sobě, nebo někoho, obvykle ze své rodiny, cíleně „nastartujeme", abychom se mohly spravedlivě cítit ukřivděně. Také se z nás mohou stát notorické rozsévačky jedovatých uštěpačných poznámek, viz kamarádka si koupí šaty, a my je v jedné větě pochválíme i odsoudíme – řekneme: „Jsou krásné, ale sluší jen štíhlejším ženám." Nebo sebe i své okolí trestáme tím, že chodíme všude pozdě. Málokdo by v některých našich jednáních hledal spojitost se zadržováním vzteku. V podstatě i ty utrápené a nazlobené obličeje, které na ulici potkáváme, mají kořeny v tom, že se nedokážeme vymezit vůči ostatním v přítomném okamžiku.
Naše rada:Zkusme se soustředit na „tady a teď“ a své rozladění prožít v daném čase. Nebo je zaznamenat, uvědomit si pocit vzteku a doma či v ústraní se té tenze zbavit. Nezapomeňme, že přímočarý hněv je upřímný a dáme-li mu průchod, v budoucnu se budeme zlobit stále méně.
Jak a kdy se hněváte vy?
