„Naše žena“: Jsem houbysběračka!

Z natrhaných bezinek jsme plánovaly výrobu likéru. Rum, cukr, citron i koření k jeho výrobě jsme už měly doma připravené. Cestou z lesa k autu jsme se rozplácly k odpočinku do krásné trávy na louce. A na ní jsme pro změnu objevily voňavou mátu. No a protože jsem si na Daninu výzvu nenaškubala všechnu tu krásnou mátu, označila mě za sběračku na houby. Protože správná sběračka sbírá a trhá do zásoby to, na co zrovna v tu chvíli narazí.

„Ten čaj hrozně smrdí, ale je strašně moc dobrej," pochvalovala si večer dcera čaj připravený z přinesené máty. Do konvice jsem jí dala pro jistotu celou hrst, kterou jsem si přinesla domů. Jinak bych ji musela zamrazit nebo spotřebovat jiným způsobem. Ze sušení bylinek v paneláku jsem se už vyléčila před několika lety. Nejdřív mi zplesnivěl lipový květ v obýváku. Potom mi morčata počurala květ bezu. Navíc bylinky usušené v paneláku nejsou tím pravým kořením.

Dodnes s nostalgií vzpomínám na babiččin výborný bylinkový čaj. Na zahradě jí rostla košatá lípa a v květinové zahrádce měla vyhrazené políčko pro bylinky. Pěstovala mátu, diviznu, meduňku a pro chuť přidávala do čaje i list černého rybízu. Bylinky sušila rozprostřeny na novinách na stole verandy. Dopoledne v jinak chladné verandě mírně svítilo ranní sluníčko a po zbytek dne už tam byl stín a příjemně protahoval vánek.

My všechny ženy jsme stále v duši sběračky, kuchařky, pečovatelky s vyvinutým duchem tvořivosti. Jako bychom si předávaly pokolením ducha pramáti sběračky Evy a její lásku k přírodě. Touhu vytvořit něco samy ze sebe a za sebe. A když máme to štěstí porodit děti a starat se o vlastní rodinu, vaříme, pečeme, smažíme, pleteme, šijeme, háčkujeme a plníme zásobami mrazáky i spíže.

Na jaře při návštěvě Stáni jsem jí prozradila, že mladé listy smetánky lékařské jsou výborné na čištění jater. Přes zimu můžeme utrácet peníze za listy rukoly dovezené z Itálie nebo Německa a zpestřit si tak těstoviny nebo salát, ale jarní kúry patří listům pampelišky. Stáňa mi zase dala recept na očistnou kopřivovou kúru. Deset dní pije dvakrát denně hrnek čerstvého kopřivového čaje. Dle jejich slov, a já jí věřím, čurá po kúře jako zamlada.

Stáně už táhne na sedmašedesát let. Taky zavzpomínala, jak ji a její sourozence jako děti maminka svlékla každý rok donaha, aby se společně i s nimi proběhla v mladých kopřivách. „Celý rok jsme nestonali,“ pokračovala ve vzpomínání Stáňa a já jsem se snažila představit si jejich počínání. O tom, že bych doma něco takového bývala navrhla, nemůže být ani řeč! Určitě by na mě časem dcery zavolaly sociálku. V nejlepším případě bych skončila v blázinci. Taky Stáňa připravila z kopřiv špenát a dala mi ochutnat. Je plný vitaminů a minerálů, tvrdí Stáňa jako příručka mladé sběratelky. Při jejich trhání schválně nenosí rukavice. Ruce požahané kopřivami prý nejsou vůbec náchylné na revma.

Asi jsem fakt houbysběračka, protože já je holýma rukama rozhodně trhat nepůjdu. Ale zásobu do mrazáku si nakonec taky udělám!