„Náš chlap": Zakažte Valentýna!

Že je Valentýn vrchol trapnosti, plně odpovídající americkému ne-vkusu a jako svátek má význam pouze pro obchodníky, kteří se díky němu zbaví jinak neprodejných ležáků a kýčů, to je neoddiskutovatelný fakt. Jenže v tom se neskrývá jeho hlavní nebezpečí. Zásadní problém s Valentýnem je ten, že dává ženám do ruky zbraň, jak legálně chlapa ohrozit na životě.

Jedna moje ex, vyzbrojena vědomostmi a návody ze všech možných ženských časopisů, přišla s „výborným" nápadem, že si uděláme romantickou valentýnskou koupel. Nešetřila při tom vonnými olejíčky. Každého normálního chlapa napadne, co asi tak může udělat naolejované tělo v naolejované vaně. Ne tak romantikou posedlou babu... Při vylézání z vany jsem chytil na kachličkách takový smyk, že jsem sebou šmejknul a prásknul jsem se bradou do umývadla. Já, který jsem přežil trek v Peru, jsem se zlikvidoval v garsonce na pražském Břevnově. Asi si dovede představit, jak se tvářili mí kamarádi, když viděli mojí fialovou bradu, a já jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem uklouzl v koupelně. Doteď nikomu nevymluvím, že konečně došlo i na Pavla a dostal přes držku...

Jednou jsem také dostal na Valentýna „fantastický" dárek. „Žertovné" trenýrky se srdíčky a čertíkem s vidlemi. Byl jsem přinucen si je vyzkoušet a pózovat v nich. Cítil jsem se v té hrůze tak trapně, že můj Kámo radši zvolil ústup a vsoukal se mi někam k páteři. Prostě zmizel. Na soupeření s vyvinutým černochem to fakt nebylo...

A pokračujme dál. Normálního chlapa napadne taková blbost, jakou je večeře při svíčkách, jedině, když v baráku vypnou proud. Ne tak ženské naočkované americkými dojáky, v nichž si vyznávají lásku každých deset vteřin. A tak jsem byl nucen jednu takovou valentýnskou večeři také přežít. Sílu mi dodávalo pouze to, že až přetrpím povinné tři hodiny, tak to snad PAK bude stát za to... Má tehdejší přítelkyně omámená valentýnskou mediální masáží pojala tento večer jako obzvláště důležitý. Takže si doběhla na manikúru, pedikúru a ke kadeřníkovi. Její přihřátý stylista jí vytvořil na hlavě odzbrojující kreaci, která připomínala ananas křížený s Niagarským vodopádem. Tvrdil jí, že je naprosto neodolatelná. Jenže jak tomu může rozumět člověk, který nosí růžový melír a líbí se mu osmnáctiletí blonďáci? Neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Když se ke mně přes stůl laškovně naklonila, aby mi nabídla pohled do svého hlubokého dekoltu a pošeptala mi nějakou strašně důležitou pitomost, zapomněla, že není normální člověk s normálním účesem a kolem je to samá svíce. Vzplála jak následovnice Palacha. Musel jsem jednat rychle a vylil na ni džbánek s vodou a plamínky dusil kusem ubrusu. Myslíte si, že mi ta koza poděkovala? A že byla noc plná vášní z vděku nad zachráněným životem? Noc jsem strávil před dveřmi koupelny, v níž se zalígrovala a hystericky brečela nad ohořelým torzem vlasů.

Po této zkušenosti jsem další rok zamítl v tento den jakékoliv „romantické" návštěvy restaurace. A dopadlo to ještě hůř. Udělal jsem tu osudovou chybu, že jsem své tehdejší přítelkyni (slečna Palachová zmizela v propadlišti dějin) svěřil klíče od bytu. Když jsem večer, po celodenním budování kapitalismu, nic netuše vstoupil do dveří, pochopil jsem, že můj milovaný domov se změnil v past. Všude se linul strašlivý smrad z tyčinek, kterým nějaký ironik dal přívlastek vonné. Přítelkyně zahalená v kusu jakési průsvitné záclony seděla na podlaze poseté polštářky (dodnes nevím, kde je vzala) a všude kolem hořely svíčky. Ne dvě, ne deset, ale stovky! Čajová svíčka v prapodivném alobalovém kalíšku postavená jen tak na vaši milovanou dubovou podlahu vás opravdu „potěší", ale pravou vlnu vášní ve mně probudila svíčko-mrcha ve skleněné nádobce naaranžovaná na televizi. Hm, do plastu se vypálilo báječné kolečko. Ale co, kdybych přišel později, mohl mi domov zlikvidovat výbuch.

Zajímavou týrací zbraní se stal svátek Valentýna pro kamarádku, která právě uvažuje o rozvodu. S manželem jsou ve fázi, že se nemohou vystát tak, že jim chvilkový pobyt v jedné místnosti činí těžké trauma. A aby mu dala pořádný záhul, zakoupila pro něj růžové přáníčko s fotečkou dvou přitulených kokršpanělů a nápisem Miluju chvilky s tebou. Úžasný smysl pro sarkasmus.

Já jsem byl letos přesvědčen, že mě nedostanou. Ale brány pekla se přede mnou otevřely už tři týdny před proklatým Valentýnem, kdy jsem ještě nebyl dostatečně ve střehu. Měl jsem zostražitět už v okamžiku, kdy mi kamarádka, která je shodou okolností šéfka tohoto webu, volala, že jsme se už dlouho nepotkali a jen tak si v klidu nepopovídali. Asi už nějak stárnu, že mi můj sonar okamžitě po zaslechnutí této krajně podezřelé věty nezablikal: „Bacha, chlape, narazíš do průseru." A taky že jo. Po láhvi Moet et Chandon Brut Impérial z ní vypadlo, jestli bych na web nenapsal k Valentýnu nějaký článek. Já! Prý je moje poradna nejvíc žádaná a já tak úžasný, bla bla bla, klasické medy kolem tři dny neholené huby. Nakonec mě přesvědčila, a to pod výhradní podmínkou, že mě opravdu bude prosit, a to tři dny v kuse - ústně, písemně i telefonicky. A fakt jsem si to vychutnal. Abyste pochopili, jak moc velké vítězství to bylo, je třeba říct, že se jedná o osobu, která si fanaticky zakládá na své soběstačnosti a přímo vyniká neochotou o cokoliv osobního poprosit. Tak třeba než by kývla na nabídku, že jí přivezu nějaké jídlo, aby nepošla hlady, když ležela doma se zlomenou pánví, bude vytrvale tvrdit, že je v pohodě a všechno má, abych ji pak přistihl, jak se zlomená v pase podivnými píďalkovitými pohyby kroutí směrem k obchodu pro kus žvance. A tahle paní mě pak tři dny prosí! Úžasné! Krásné dílčí vítězství, jenže nutno přiznat, že letos jsem ještě nad Valentýnem zcela nevyhrál.

Mám sice skvělý plán, kde a jak se budu ukrývat, jenže vy, ženské, jste bestie, které jdou za svou představou správně prožitého, tudíž romantického (!) Valentýna s razancí plemenného býka v říji. Chlapi, pánbůh s námi a zlé pryč!