„Náš chlap": Láska je velká past!

Když tragicky zemřel náš kolega Zdeněk, byli jsme z toho hodně špatní. Při smutečním obřadu byl vylíčen jako bezvadný chlap, který celý život rozdával lásku a dobrou náladu. Jeho manželka plakala svorně s jeho bývalými manželkami. Plakaly i děti. Kdo z nás si v tu chvíli vzpomněl, jak jsme si na něj před pár dny unisono zanadávali, když se opět vymluvil z víkendové služby a my jsme si (ne poprvé) v pátek losovali, kdo to vezme za něj? Přitom jsme všichni věděli, že víkendovou službu Zdeněk rozhodně držet bude. A dokonce s kým…

Tak nějak jsme v tom smutku zapomněli na to, kolikrát jsme museli za Zdendu zaskakovat nejen o víkendech, ale i tehdy, když přicházíval do práce s jiskrou v oku a … v poledne. „Kdo nám teď bude vyprávět vtipy o blondýnách?“ říkali jsme si, když jsme odcházeli z obřadu. V reálu se Zdeňkova náklonnost k blondýnkám projevovala tak, že jednu opustil v pokročilém stadiu těhotenství kvůli druhé, tu druhou s dvěma malými dětmi pak opustil kvůli třetí, které pak zahýbal s dalšími blondýnkami.

„Když on je tak roztomilý a hravý, když se trochu napije!“ říká se zpočátku o těch hoších, kteří později to, co nestačí propít, naházejí do forbesů. „Pohádal se s šéfem a radši odešel z práce, protože ho nedokázali pořádně ocenit,“ říká se o nemakačencích, kteří později raději už jen střídavě marodí a jsou na podpoře, než by pořádně zabrali. „On je sice trochu prudší, ale v jádru je to dobrák,“ tvrdí se o těch, kteří později po návratu z hospody seřežou celou rodinu. „Všechny holky mi ho závidí!“ říká se o těch, kteří se po nasycení pustí i do těch ostatních holek.

Až mne zamrazilo, když manželský poradce PhDr. Petr Šmolka kdysi kdesi tvrdě prohlásil, že být po jeho a bylo-li by to proveditelné, nechal by si vyoperovat centrum zamilovanosti ještě před pubertou. Jistě to bylo řečeno v nadsázce a jistě bylo zdůrazněno, že zamilovaností není míněna láska. To jsou dvě odlišné kategorie, které si jen stále nepoučitelně zaměňujeme. Ale pochopil jsem, že ty růžové brýle zamilovanosti, skrze které jsme schopni vidět jen to krásné a přijímat jen pozitivní informace, nás velmi často zaženou jen do průšvihu.

Zamilovanost není nic jiného, než velká past, kterou na nás matička příroda nastražila. Účel? Moc o sobě nepřemýšlet, milovat se a plodit děti! Matce přírodě to nevyčítejme. Kdyby tomu tak nebylo, lidstvu by možná hrozilo vyhynutí. A my té matičce přírodě stále a znovu skáčeme na špek, stále se zamilováváme a nevidíme a neslyšíme, a pak se zase divíme a divíme. Je těžké v době zamilovanosti vzít rozum do hrsti, předvídat, domýšlet. Nespoléhat se na převýchovy, náhlá polepšení a dobré vůle. „Pamatuj si, vždycky je to pak jen horší, nikdy lepší,“ řekl mi kdysi děda. Tak, aby to babička neslyšela. A to si děda vybral ještě dost slušně!

Přes vše výše uvedené jsem pro, aby se o mrtvých mluvilo jen dobře. Všichni jednou budeme mít „po uzávěrce“, a pak si nějakou tu slzu, hezké slovo, milou vzpomínku a výmaz hříchu z „trestního rejstříku" jistě zasloužíme. Dokud jsme ale živí, dokonce tak živí, že jsme zamilovaní jako trdla a svoji lásku rozkřikujeme všude kolem sebe, pokusme se sundat alespoň občas ty své růžové brejličky a přemýšlet, domýšlet, racionálně hodnotit. Když bude všechno fajn, lépe se nám bude po letu v oblacích přistávat do partnerské rutiny a každodennosti, a pokud to fajn nebude, třeba se nám ještě podaří vzít včas nohy na ramena!

Ještě nosíte růžové brýle? Nebo je vám už někdo sundal? Změnil se vám pan Dokonalý? Nebo snad vy jemu? Napište mi o tom na info@proženy.cz!