Článek
Během roku zaznamenávám, asi jako každý jiný Evropan, čtyři různá roční období, ale to rozhodně není všechno. Jakmile mi skončí jarní atak alergické rýmy a já se mírně zklidním, začnu většinou v krátkém čase pozorovat jistou nervozitu u své manželky. Nastává to již léta s jistou pravidelností, nejpozději ve druhé polovině května, a pokud panuje venku podobně krásné a teplé počasí jako nyní, je to naprostá jistota.
Průběh je každoročně neuvěřitelně podobný. Žena chodí po bytě, vytahuje ze skříní a šuplíků loňské plavky a bere je postupně do rukou. Pak je obrací sem a tam a dlouze a pozorně je prohlíží. Přitom si něco polohlasně, a spíše nesrozumitelně, mumlá. Pokud jsem kdy něčemu z té samomluvy rozuměl, byla to maximálně jednotlivá slova. Vybavuje se mi jich opravdu jen několik: nemožné, nepřípustné, moc malé, totálně z módy, moc velké, má je i ta tlustá machna, poněkud vybledlé… Zavírá se pak s nimi do ložnice, a když následně po několika hodinách tuto místnost opouští, bývá většinou její tvář spíše zachmuřená. Současně ale svit v jejích očích prozrazuje, že již dospěla k nezvratnému rozhodnutí.
Následující vývoj děje už bývá rychlý a vyvrcholí to nákupem plavek nových. Ovšem, i když používám výraz vyvrcholí, ještě to tím zdaleka nekončí. I s těmi novými se totiž zavírá do ložnice, a přestože nevím, co se tam přesně odehrává, tak nejpozději do třech až pěti následujících dnů volá k nám domů její ošetřující lékařka a velmi důrazně mě žádá o vyřízení vzkazu ženě, aby nezapomněla na svoji vrozenou nižší hladinu vitaminu D a neprodleně si zajistila dovolenou v místě s maximálním počtem slunečných dní v roce.
Každý, kdo má partnera, jenž není zcela zdráv, ví, o čem mluvím. Hlavně muži budou v tomto případě vědět, co mám na mysli. Tato nemoc, na kterou nezabírají léky, ale pouze a jedině pobyt na žhnoucím slunci, je totiž podle mých zkušeností mezi krásnějším pohlavím neuvěřitelně rozšířená. Vůbec netuším, proč zcela nespravedlivě napadá převážně ženy. Snad to souvisí s tím, že na úsvitu lidských dějin to byly právě ony, které udržovaly oheň v rodinných jeskyních. Koneckonců i v naší rodinné větvi máme několik dam, které schopností absorpce slunečního záření již před dvaceti lety hravě strčily do kapsy i dnešní nejmodernější solární panely.
Nicméně, při svatebním obřadu jsme si s manželkou slíbili, že si budeme pomáhat i v dobách dobrých i v dobách zlých, a tak není úniku. Aspoň myslím, že se to tak všeobecně slibuje. Dokonce, jak jsem byl nedávno informován, se dnes postupně zkouší zavádět i modlitba za věrnost. No, ukáže čas.
Na druhé straně, já si sice pamatuji průběh jiných svateb o něco víc než tu vlastní, ale i tak dám krk za to, že tam řeč o hodinách nehnutého ležení na slunci nebyla.
Jak praví jedno staré a moudré rčení, člověk může udělat chybu, ale neměl by ji opakovat. A tak i já již nebudu přemlouvat rodinu, že je odvezu v létě na dovolenou do Bretaně.
