Náhradní matka nechce dát dítě, kdo má na něj právo?

Po několika potratech a verdiktu lékařů, že Ilonin zdravotní stav nedovoluje, aby kdy dítě donosila, už manželé ani nedoufali. Jejich trápení s nimi prožívala i dlouholetá kamarádka Marie, která měla dva chlapce (prvňáka a třeťáka) a vychovávala je sama. Ilonině a Pavlově touze po potomkovi rozuměla a rozhodla se jim pomoci. Nabídla se jako náhradní matka.

Po chvilkovém váhání se manželé nadchli, věděli, že je to jejich jediná šance. A pak šlo všechno rychle: vyšetření v nemocnici a kolečko s právníky, kde vznikla dohoda, že Ilona s Pavlem uhradí veškeré náklady spojené s umělým oplodněním, těhotenstvím a porodem a poté se Marie dítěte vzdá a adoptují ho právě oni.

Ilona podstoupila odběr vajíčka, lékaři ho oplodnili Pavlovou spermií a pak vložili Marii do dělohy. Vše šlo podle plánu, veškerá vyšetření dopadla dobře, nastávající rodiče už se mohli jen těšit.

Zlom nastal ve chvíli, kdy byla Marie na ultrazvukovém vyšetření, které ukázalo, že čeká holčičku. To byl okamžik, kdy poprvé pocítila touhu dítě si nechat. A dokonce i její synové začali mluvit o tom, že by chtěli sestřičku. „V polovině šestého měsíce tak Marie poslala Iloně SMS zprávu, že veškeré dohody padají a dítě si nechá. Pak vypnula telefon a odjela k rodičům,“ popisuje rodinná mediátorka Kateřina Bělková.

Ilona s Pavlem šíleli. Zmítal jimi vztek, zlost, zoufalství i beznaděj. „Samozřejmě kontaktovali právníky, ale dozvěděli se, že dohoda sice uzavřena byla, ale není nijak právně vymahatelná,“ říká Kateřina Bělková. Podle české legislativy je totiž matkou žena, která dítě porodí, nikoli ta, z jejíhož vajíčka vzniklo. Ilona tak neměla žádná práva. Pavel mohl žádat o uznání otcovství, dítě by ovšem soud stejně nejspíš svěřil do péče matky (tedy Marie) a jemu by umožnil omezený styk.

Právník zoufalým manželům poradil možnost řešení sporu pomocí mediace. „Mediátor totiž nesoudí, ale se všemi stranami hledá jakékoli pro ně správné a přijatelné řešení,“ vysvětluje Kateřina Bělková.

A tak Ilona s Pavlem vyrazili ke Kateřině Bělkové. Odvyprávěli jí svůj příběh a požádali ji o pomoc. Mediátorka kontaktovala Marii. „Vše jsem jí vysvětlila, aby neměla obavy, že na ni bude vyvíjen jakýkoli tlak,“ vzpomíná Kateřina Bělková. Marie přišla, ale byla zarputilá. „Nedám jim ho, nedám. To dítě si nechám,“ cedila mezi zuby a plakala. Kateřina Bělková jí podávala jeden kapesníček za druhým, nechala volný průchod jejím emocím.

Pak se znovu sešla jen s Ilonou a Pavlem a nakonec se potkali všichni. „Byla to velmi citlivá mediace. Museli jsme probrat pocity, obavy, špatně vykomunikované věci, nedorozumění. Potřebovali jsme se vyznat ve zmatcích a chaosech, v budoucích právních i lidských procesech a v tom všem najít nějaké společné řešení,“ říká Kateřina Bělková.

Slzy prý tekly proudem, ale postupně se začalo mluvit o možném budoucím uspořádání.

Ukázalo se, že Marie nechce přijít o kamarádku, přeje Iloně, aby měla dítě, ale zároveň sama touží po holčičce. Jenže se také bojí, že by i dalšího potomka vychovávala bez partnera. Jednání nakonec skončilo dohodou, podle které Marie po porodu děťátko předá Iloně a Pavlovi a ti Marii přiberou do rodiny jako chůvu či tetu. „Pár týdnu po jednání Marie porodila krásnou zdravou holčičku Sáru a vše proběhlo dle naší dohody. A podle informací, které mám, stále fungují bez problémů, Ilona s Marií spolu vyrážejí na vycházky s růžovým kočárkem, Marie o miminko nepřišla, byť není oficiálně jeho matkou, a všichni jsou spokojení,“ tvrdí Kateřina Bělková.

Jména a okolnosti příběhu byly změněny tak, aby nebyla porušena mlčenlivost, ke které se mediátor zavazuje.

Mediátor umí pomoci i s problémy, které se zdají neřešitelné. Třeba jako v případě rozchodu dvou leseb, kdy jedna málem přišla o společné dítě.