Článek
Dlouho se nám nedařilo se sejít. Posledním důvodem byla vaše premiéra. Stálo to aspoň za to? Co je to za hru a roli?
„Jde o hru Sheldon a jeho matka paní Levinová. Z dopisů mezi matkou a synem vyvstává nepřetržitelnost pupeční šňůry. Snaží se jeden od druhého odpoutat, a ani jednomu se to nedaří. Místy až černá komedie je dohnaná ad absurdum, v té jedné postavě najdeme všechny matky světa od počátku věků. Pro mě je to zajímavá postava, protože je barevná, různorodá, je sobecká, krutá, zahleděná do sebe, má v sobě opičí lásku… Formálně je to smršť monologů, které nečteme, nýbrž hrajeme, a i když učení textů mi nikdy nedělalo problém, zde to bylo náročné na zachování jejich sledu. V řadě monologů není mnoho podnětných narážek. Trvalo to až do premiéry, občas se mi stalo, že jsem skočila jinam. Takže velké nervy a ani pomyšlení na rozhovory.“
Má v sobě paní Sheldonová i něco z naivky?
„Dá se na duchovní cestu a tam by se skutečně mohla jevit poněkud naivnější.“
Asi víte, proč se na to ptám. Herecký úděl naivky je vaším celoživotním prokletím… nebo možná požehnáním. Jaké to je být herečkou s vědomím, že lady Macbeth vám nebude nikdy souzena?
„První tři roky po škole jsem strávila v plzeňském Divadle J. K. Tyla pod velice moudrým ředitelem činohry panem Otou Ševčíkem. Vyzkoušel mě sice v naivkách, ale pak mi dal Ofélii. Nato Dorotku. Pak jsem si zahrála Markétu. K dramatickým rolím scházel krůček a on by mě v tom směru jistě dál zkoušel a motivoval. Jenže pak mě umělecké vedení Městských divadel pražských vidělo jako Mimi v Loupežníkovi a já dostala zprvu nabídku k hostování a potom angažmá. Hned nato jsem měla hrát Hildu ve Staviteli Solnessovi, což by byl průlom do naivity. Vzápětí nám však zavřeli pana režiséra Ornesta a z inscenace sešlo. Další role, které jsem pak mnoho let dostávala, se stále vracely k naivkám a televize tu mou image ještě umocnila. Naštěstí, díky tomu, že režiséři věřili mému komediálnímu talentu, nebyly to nudné postavy. Dlouho to trvalo, než jsem se z toho zařazení vymanila. I když ta opravdu velká dramatická role, po které prahnu a toužím, na mě pořád ještě čeká.“
Která to je?
„Žádná konkrétní. Velká dramatická role. Paní Sheldonovou jsem se k ní zase o něco přiblížila. Splnila mi hodně snů.“
Dá se o vás i soukromě říct, že jste naivka? Nebo jen klamete rolemi?
„Jsem hodně důvěřivá. Dokud se nezklamu, tenhle povahový rys převažuje. Ale už jsem se naučila bránit. Nevyčítám, nemstím se, nenosím v sobě nenávist, ale umím se už obklopit ochranným magnetickým pásem, za který jen tak někoho nepustím.“
Herečka na velkou charakterní roli stále čeká. Většinou hraje naivky. Ale dokonale!Foto: ISIFA
To jistě nešlo ze dne na den…
„Hodně jsem se naplakala, to ano. Nad zlomyslnostmi, které jsem kvůli své důvěřivosti dlouho ani za zlomyslnosti nepovažovala. Nechápala jsem je tak. Až musel vždycky někdo přijít a říct: Ta ti to teda dala… Já ještě pořád nechápala a bránila dotyčnou: Jak dala? Vždyť to byla přece sranda… A ona přitom nebyla. Naučila jsemse to rozeznávat. Pak jsem se dokonce naučila i nějaké věty na obranu. Ale ty jsem nikdy nepoužila.“
Hlásíte se k nietzschovské moudrosti „co mě nezabije, to mě posílí“?
„Celý život mi pomáhá. Každé trápení mě vždycky posunulo k nějaké dosud neznámé aktivitě. Tu jsem začala dělat kineziologii, jindy jsem se zase pustila do meditací. Naučila jsem se Silvovu metodu, mám třetí stupeň reiki… Každá z nich mi vždy v pravý čas pomohla nemyslet na věci, které by jinak člověka udolaly.“
Udolat vás mohlo už dětství, jak jste teprve poměrně nedávno prozradila ve Třinácté komnatě. Rok v dětském domově jen proto, že se rodiče divoce rozváděli. To vás se sestrou nechtěl ani jeden z nich? Většinou to bývá naopak…
„Chtěli, oba, samozřejmě. Jenže soud rozhodl, že připadneme babičce. A než se to vyřídilo, skončily jsme v dětském domově. Ani přesně nevím proč. Nepátrala jsem po tom a ani jako dospělá jsem o tom nedokázala s rodiči mluvit, probírat otázku viny. Mám pár útržkovitých vzpomínek – například jak vedu jako desetiletá zmlácenou maminku na pohotovost. Později to vyšetřovala i policie. Zřejmě pak se do toho vložila sociálka. Ale podrobnosti znát ani nechci. A hlavně už se je nemám od koho dozvědět.“
Chodíte rodičům na hrob?
„Samozřejmě. Nehledejte v tom nenávist. Byl v tom jen stesk po mámě, ukřivděnost a rozbitím domova i ztráta sebedůvěry. Žily jsme pak se sestrou u tatínkovy maminky a on tam bydlel s námi. Koneckonců i za maminkou jsme jezdily na prázdniny. Kontakt jsme tedy neztratily.“
Ten tatínek, který zbil vaši maminku?
„Ano, ale ona ho k tomu taky uměla vyprovokovat. Sama se po rozvodu odstěhovala do Teplic, podruhé se vdala, ale ani to manželství se jí nevydařilo. Vrátila se zpátky do Prahy, žila zde u své maminky. A velmi dobře se potom osvědčila jako babička.“
S Veronikou Žilkovou na křestu knihy CukrárnaFoto: ISIFA
Už je jasnější, proč jste si ze všech charit zvolila tu, která se zabývá opuštěnými dětmi a pěstouny.
„Z toho plyne jediné ponaučení: je naprosto nezbytné, aby opuštěné dítě v ústavu našlo co nejrychleji náhradní rodiče, pěstouny.“
Když dcery dospějí do věku matek, zaříkávají se většinou, že jako jejich vlastní mámy nebudou, ale většinou se z jejich stínu nedokážou vymanit. Jak jste na tom vy?
„Snažila jsem se být kamarádská matka. Dnes si myslím, že to nebylo vždycky dobře. Rodič by měl přinejmenším do doby, do které je dítě svolné to přijímat, prosazovat svou autoritu. Karolína ale nechce, abych o ní hovořila do médií, tak pojďme obrátit list.“
Ještě jednou otázkou to zkusím, třeba to projde. Po kom z obou rodičů zdědila vaše dcera Karolína víc špatných vlastností?
„Řekla bych, že je namíchaná rovnoměrně z obou. Jak vzhledem, tak povahovými rysy. A i talentu je tam dost.“
Jaká je ta vaše nejhorší?
„Lenost. Jednoznačně. Nejradši bych jen ležela, četla si a nic nedělala. Než se k něčemu přinutím, musím se všemi způsoby přemlouvat a vyloženě se k tomu dokopávat.“
Přátelíte se s paní Květou Fialovou, známou svým svérázným, téměř až odmítavým vztahem k mužům. Není to pro rozvedenou ženu nebezpečné, neřku-li snad až nakažlivé?
„Poté, co ona prožila, je vcelku jasné, že vztah k sexu nemůže mít kladný. Z toho pramení jak její odtažitost, tak i velice střízlivý, reálný pohled na muže. Má kolem sebe hodně kamarádek, které opustili jejich manželé nezajištěné – nelze se proto jejímu pohledu divit. Nakažlivé to není, nebojte se. Mám spoustu kamarádů, a přeskočí-li někdy jiskra, přeskočí. Když ne, taky se nic nestane. Cílem mého života to není.“
