Článek
Představte si, že máte dítě v první třídě. A musí se naučit číst, psát, počítat, poznávat přírodu. Jenže vy na to nevidíte. Jak tedy budete dělat úkoly, kdo mu bude kontrolovat žákovskou? Na všechny tyto otázky musela najít odpověď i Pavla Maišlová. Oba s manželem jsou nevidomí a vychovávají dceru Míšu, jejíž jedinou vadou zraku jsou tři a půl dioptrie.
I když se samozřejmě potýkají s některými překážkami, ve skutečnosti je to mnohem jednodušší, než se může člověku zdát. S tím, s čím si doma neporadí, pomůže asistentka z organizace Okamžik, která k Maišlovým dochází jednou týdně. Tato organizace totiž pomáhá, mimo jiné, nevidomým rodičům při vzdělávání dětí. Co všechno asistentka zastane a co zvládnou rodiče s Míšou sami?
Asistentka k vám začala chodit v první třídě, zároveň to bylo v první vlně covidu, kdy byly dost přísné restrikce. Jak jste to zvládli?
Zezačátku to bylo legrační, protože jsme vše řešili přes videohovory a WhatsApp. Takže jsem se snažila na videu natočit učebnici tak, aby viděla to, co jsem potřebovala. Nakonec jsme si našli samozřejmě efektivnější systém, kdy jsem jí začala vše fotit a posílat. Když se pak v květnu zlepšila epidemiologická situace, začala k nám chodit i osobně.
Už to pomalu budou dva roky, asistentka k vám dochází stále, ale už jen na jednu hodinu týdně. Stačí to?
Ano. Pomáhá nám s úkoly, kde jsou převážně obrázky a na které si já netroufnu. Jsou to zejména věci z prvouky, kde je potřeba něco dokreslit, nebo angličtina, kde zase v pracovních sešitech něco doplňují a vybarvují, to já nezkontroluji. Ale ty běžné věci, jako čtení, matika, čeština, kde je dcera schopna mi přečíst zadání, zvládáme spolu.
Pomáhá vám třeba i paní učitelka?
Máme báječnou paní učitelku, vychvaluji ji, kudy chodím. Když dostali úkol, měli si ho zakroužkovat, a ještě jim to paní učitelka slovně vysvětlila, takže když Míša přišla domů, přesně věděla, co má dělat, takže jsme nemuseli luštit zadání.
Ale stejně – na začátku té první třídy, kdy se děti učí psát a číst, to muselo být náročné.
Vlastně jsem musela důvěřovat, že to udělá správně. Když u nás byla jedna nebo druhá babička, tak jsem ji vždy poprosila, zda by to mohla zkontrolovat. Dochází k nám asistentka z organizace Okamžik, která pomáhá právě rodinám nevidomých. Jednou týdně zkontrolovala, zda je písmo v pořádku a zda není třeba něco procvičit. Asistentka také pomáhá vyplňovat papíry, co dcera přinese ze školy, nebo spolu podepisujeme žákovskou.
Foto: organizace Okamžik
Nebojíte se, že by vám třeba mohla zamlčet nějakou poznámku nebo špatnou známku, když na to nevidíte?
Zatím ne. Navíc paní učitelka vždycky chce, aby ty informace či poznámky rodiče opravdu podepisovali, takže by mi to musela říct. Navíc – jak jsem říkala – paní učitelka je opravdu úžasná. Na samém začátku jsme dostali telefonní číslo, že kdybychom něco nevěděli nebo se potřebovali na něco zeptat, můžeme jí kdykoli zavolat. Třeba v té první vlně koronaviru jsme jí často volali, když jsme nepochopili zadání tak, jak nám to tlumočila dcera.
A vyplatila se zatím důvěra k Míše?
Vyplatila. Pěstujeme ji spolu odmalička, jinak to ani nejde. Zavedla jsem, že když spolu nemáme oční kontakt, tak o to více spolu budeme o všem mluvit. A funguje to.
Řekla bych, že to by měli zavést i v jiných rodinách občas… Míša asi také musela dříve dospět, že?
V něčem určitě. Ale když je v určitém prostředí dítě odmalinka, bere to jako samozřejmost. Je zvyklé, že se ho rodiče více dotýkají, je zvyklé, že musí vzít rodiči ruku a ukázat, co potřebuje. Naopak bylo úsměvné, když k nám chodily vidící kamarádky, tak jim Míša brala ruce a ukazovala tak obrázky v knížce a neuměla pochopit, že to není potřeba. Časem se to samozřejmě naučila.
Co Míša chodí do školy, narazila jste na něco, co by pro vás bylo neřešitelné?
Neřešitelné je pro mě dojít do její třídy. To je bludiště neskutečné. Ale to je asi jediný problém, který mám. Ale jsem teď domluvená s naší dobrovolnicí, že mě do školy doprovází.
Jak se třeba učila kreslit?
To s ní trénovaly právě třeba dobrovolnice z Okamžiku, případně moje mamka, která jí ukazovala, jak tužku správně chytit. Když byla Míša předškolák, také jsme s ní chodili do speciálního pedagogického centra na grafomotorické cvičení.
Když byla vaše dcera malá, nebála jste se třeba s ní chodit na hřiště?
Ani ne. Pomáhala nám taková vychytávka. Dcera měla na každé botě jednu rolničku, takže byl slyšet každý její krok. Je ale pravda, že na hřiště jsme začali chodit, až když byly dceři tři roky. Do té doby jsem si netroufla sama, to s ní ale chodily třeba babičky nebo kamarádky. Ve třech letech už ale byla rozumově na tom tak dobře, že jsem jí mohla říct „Doveď mě na lavičku“, abych byla blízko klouzačky či houpačky a slyšela ji. A když ode mě potřebovala nějakou pomoc, dovedla mě.
Foto: organizace Okamžik
Asi musela být náročná i manipulace s kočárkem, ne?
Já jsem ho používala asi jen do dvou měsíců, a to tak, že jsem ho vozila za sebou a používala ho jen v přítomnosti vidícího. Místo něj jsem si pořídila ergonomické nosítko a od té doby Míšu nosila. Bylo to mnohem snazší, člověk měl najednou volné ruce. A pak jsme v asi čtrnácti měsících pořídili golfky, se kterými jsem si troufla i do obchodu. Ale používali jsme je vlastně jen chvíli, Míša se moc vozit nechtěla.
Jak jste to pak dělali?
Udělali jsme domluvu, že tedy může už sama cupitat vedle mě, ale musí se mě pořád držet za ruku. Vysvětlila jsem jí, že se mě nesmí pustit, jinak se ztratíme, nebo že ji srazí auto. Viděla jsem hororové scénáře, ale dcera to v tom roce a čtvrt pobrala. Třeba v obchodě u pokladny, když jsem potřebovala mít ruce volné, se Míša chytla třeba nohavice nebo hole a stála a čekala. Věděla, že když uteče, už se jen tak nenajdeme.
A co když ještě neuměla chodit?
To jsem ji naučila se ozývat. Takže když jsem na ní zavolala, třeba zadupala nebo zachrastila hračkou, co měla zrovna po ruce.
Snažil se vám rodičovství někdo rozmlouvat?
Asi moje babička, ta si to, na rozdíl třeba od mojí mámy, která mi věřila, že to zvládnu, neuměla představit. Když byl Míše asi měsíc, musela se přijet přesvědčit. Ale i když viděla, že to zvládám tak si vždycky našla záminku jako „Zatím jen leží, ale počkej, až bude chodit“, takže v podvědomí měla asi pořád strach z nějaké překážky, kterou bychom nezvládli.
Jak reagují lidé zvenku?
Pořád tu jsou předsudky a lidi, kteří si to neumí představit a někdy nás berou jako hrozné chudáky. Kolikrát jsem slyšela, hlavně když byla dcera mladší, že „Až vyrosteš, budeš mamince pomáhat“, nebo „Ty jsi chudinka že máš maminku, která nevidí,“.
Ono to je asi pro lidi dost těžké. Řekla bych, že mnoho z nich pořádně neví, jak se vlastně k nevidomým chovat, jak jim pomoci, a jestli o to vůbec stojí.
Když mi někdo chce pomoci, nejlepší je, když mě osloví a zeptá se, jak mi může pomoci. Oproti tomu je hrozný, když se mi snaží pomáhat přes dítě. Dříve třeba Míšu brali za ruku, aniž by mě oslovili, což mi bylo nepříjemné. Vezměte si, že vystupujete z tramvaje, a najednou se dítě ocitne ve vzduchu a nevíte, co se děje. A než stačíte něco říct, ta osoba je pryč. Jen prostě Míšu snesla ze schodů. Kdyby se mě zeptala, tak s tím nemám problém. Ale tohle se mi nelíbilo. Takže jsem Míšu naučila, že pokud jí někdo bude brát bez oslovení za ruku, ať se vytrhne.
Mluvila jste o třídní učitelce, která je bezvadná. Setkala jste se naopak v okolí s odmítavým přístupem?
Odmítavý přístup je asi silné tvrzení, ale ze začátku to bylo těžší s naší pediatričkou. Podle mě neměla zkušenost s nevidomou mámou a myslím, že si nedovedla představit, že takový člověk může vychovávat dítě. Takže se pokaždé ptala, zda mi někdo pomáhá, jestli máme asistentku. Dcera jako malá nechtěla moc jíst, jedla méně, než si paní doktorka představovala, a dokonce mi v jejích osmnácti měsících řekla, že je podvyživená. A radila mi, ať dceru zkouší krmit asistentka nebo nějaká moje kamarádka, když u nás bude. Tak jsem se musela tehdy ohradit, že to není kvůli mému handicapu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že když do ní nedostanu nic já, nevezme si pravděpodobně nic ani od jiných. Od té doby to bylo v pohodě, dcera normálně prospívala, a i to jídlo se srovnalo.
Jak řešíte třeba zranění? Podle čeho poznáte, zda to je vážné, nebo jen drobná odřenina?
Míša měla první odřené koleno ve třech a půl letech.
Když je třeba nemocná, jak zvládnete dávkovat léky nebo změřit teplotu?
Naučila jsem se to pomocí stříkačky. Na všechno ostatní má člověk mluvicí zařízení, třeba teploměr vám poví naměřenou teplotu. Jediné, co bylo těžké, když Míša měla ve čtyřech letech zánět spojivek a měla jsem jí aplikovat mastičku do oka. Protože to dávkování bylo s takovým tím hrotem, bála jsem se, ale měla jsem tu babičku, která mi pomáhala. Později mě naučila asistentka kapat do očního víčka, když měla třeba něco v oku.
Cílem organizace Okamžik není jen pomáhat nevidomým rodičům a jejich dětem, jako je to v případě Míši a jejích rodičů , ale vůbec všemožně podporovat lidi se zrakovým postižením na jejich cestě za samostatnějším a aktivnějším životem. Koordinují 140 dobrovolníků, kteří doprovázejí nevidomé lidi k lékařům, na úřady či na nákupy nebo dlouhodobě poskytují nevidomým vizuální pomoc doma, při sportu, kulturních aktivitách, předčítání atd. Pořádají pro nevidomé volnočasové aktivity a besedy, poskytují jim poradenství a nabízejí individuální podporu.
Jedním z partnerů organizace Okamžik je Nadace Leontinka, která jí pomáhá s financováním Dobrovolnického centra nebo právě programu na podporu vzdělávání dětí nevidomých rodičů. Podpořit je můžete v rámci projektu S Leontinkou kolem světa.
