Na čem je lepší se s partnerem shodnout

Je celkem běžné, že nás přitahují lidé, kteří mají něco, co my sami ne. Je logické, že pokud jste sami stydliví a máte třeba problém mluvit s cizími lidmi, oceníte extroverta, pro kterého je komunikace s kýmkoli a kdekoli hračka. Ve vztahu může být tahle rozdílnost poměrně prospěšná, každý zvládá něco jiného, zároveň se ale jeden od druhého učíte, okoukáváte různé „dovednosti“, bok po boku se stáváte lepšími lidmi.

Někdy ale může diametrální odlišnost vztahy narušit. V čem je tedy lepší držet se spíš pořekadla „Vrána k vráně sedá“?

Vztah ke sportu, to, co jíte, jaký vztah máte k alkoholu, jak jste aktivní, prostě to, jaký životní styl vedete, je poměrně zásadní. Nemusíte být zrovna oba fitnessoví nadšenci a striktní abstinenti, samozřejmě určitá rozdílnost se dá v tomto směru ustát, ale pokud jste opravdu zcela jiní, bude to časem možná dělat potíže.

Pokud váš partner bude šestkrát týdně sportovat, kdežto vás nebaví ani sledování olympiády v televizi, bude vás to nejspíš vzájemně po čase štvát. On pro vás bude otravný fanatik, vy pro něj odpudivý lenoch. To není moc sexy, že? Navíc aby vztah fungoval, musíte umět trávit čas nejen odděleně, ale i dohromady. Společné zážitky a koníčky lásku posilují, je to jeden ze zásadních pilířů spokojeného vztahu.

Vy jste nejspokojenější doma, v klidu, u televize nebo s knížkou v ruce. Váš protějšek naopak touží po zábavě, společnosti, po večírcích, návštěvách přátel či kulturních akcí. Chce být v kontaktu s lidmi a bavit se, vy si vystačíte jen s ním, se sebou a s tichem.

Pokud to sladíte, může to fungovat. Ten klidnější bude tolerovat, že si jeho druh potřebuje občas vyhodit z kopýtka, nezačne žárlit, když jde někam bez něj, a čas od času se přemůže a vyrazí také. A ten „divočejší“ zvládne své touhy po společnosti trochu krotit a být také doma s partnerem.

V opačném případě se ochuzujete nejen o společně strávený čas, ale dáváte velký prostor k výčitkám (ty ses bavil a já tu byla sama), k žárlivosti (s kým jsi tam byla, s kým jsi se bavila?) i k pocitům samoty (nechce se mnou být doma, nechce se mnou nikam jít). Nic z toho vztahu rozhodně neprospívá.

Debaty o politice, obecně o celospolečenských tématech, o víře či náboženství mohou vztah posílit. Je to čas, kdy spolu mluvíte, vzájemně se obohacujete, společně diskutujete a třeba se něco i naučíte, dozvíte a podobně. Ale jen v případě, že základní postoje a názory máte více či méně stejné.

Pokud je jeden z vás liberál do morku kostí, fandí všem menšinám, je pro pomoc uprchlíkům nebo sňatky stejnopohlavních párů a nemyslí si, že ženy mají jen plodit děti a starat se o domácí krb, těžko bude moci žít v pohodovém vztahu s bojovníkem za „tradiční rodinu a hodnoty“ a s tím, kdo je pro stavění plotů před přistěhovalci. V takovém případě si nebudete o politice povídat, ale budete se hádat. A hodně!

Málokdo si o tom narovinu povídá dopředu, ale je to chyba. Jakmile si hned na začátku nevyjasníte, jaký postoj zastáváte v otázce monogamie či nevěry, může se vám to později hodně vymstít.

A nemusí jít jen o extrém v podobě, kdy jeden z vás touží po monogamii a druhý je spíš fandou polyamorie či otevřeného vztahu. Jde i o to, co pro vás nevěra je. Pro někoho už to může být jen malé flirtování se servírkou, pro druhého lechtivé esemesky, pro třetího polibek, pro čtvrtého jen to, když dojde k sexu. Tady musíte mít opravdu jasno, jinak bude váš vztah plný žárlivosti, podezírání, obviňování a nedůvěry.

Pokud jde o vážný vztah a má to být „navždy“, měli byste být zajedno i v tom, jak vidíte svou budoucnost v oblasti rodiny. Chcete oba děti? Pokud je jeden z vás odmítá, ale druhý po nich touží, není úplně pravděpodobné, že se to „časem změní“, „že si to rozmyslí“ a podobně.

Samozřejmě se to může stát, ale pokud tohle říká někdo, komu už není sedmnáct, kdo je doopravdy dospělý, myslí to zpravidla vážně. A tohle může být velký problém. Ten, kdo po dětech touží, se může užírat pocitem, že mu něco zásadního chybí, že mu je odepíráno to, co ke štěstí opravdu potřebuje. Ten, co je nechce, se zase může cítit pod tlakem, nucen k něčemu, co mu není přirozené a podobně. A ať už si děti pořídíte či ne, jeden z vás při tom bude muset jít proti své přirozenosti.

S rozdílností partnerů je to podobné jako s uzavíráním dohod. V určité míře prospívají, v jiné jsou na škodu. Kompromisy ve vztahu? V těchto situacích ne!