Článek
Pro většinu lidí je to nepředstavitelné! Dokud se v takové situaci sami neocitnete, nejspíš nemáte šanci zcela pochopit, co rodiče postižených dětí prožívají. Smutek, bolest, zklamání, ale také únavu a vyčerpání z toho, že dítě potřebuje neustálou péči. Poslední kapkou jsou pak i finanční problémy, protože léky, pomůcky či terapie nebývají zcela zadarmo. Rodiče postižených dětí se musí vyrovnávat s tolika překážkami, že leckdy poslední, na co mají sílu, je vytváření rodinné pohody. Některé společné trápení sice ještě více sblíží, ale jiní to nezvládnou. A právě tatínci často odcházejí a jinde budují novou, zdravou rodinu. Stalo se to i Kerry, která porodila syna, i když věděla, že bude postižený.
Smutek prožíváme stejně
Ve chvíli, kdy se rodiče dozví, že jejich dítě není zdravé, prožívá matka i otec v podstatě totéž. Oba si přáli dítě bez postižení, oba si plánovali, co vše se svým potomkem podniknou, co ho naučí a kolik krásných okamžiků spolu prožijí. „Každý rodič se ve svých dětech vidí, matka i otec. Děti jsou jejich pokračovatelé, v nich má jejich život přesah, jde dál,“ potvrzuje psycholožka Anita Michajluková. Matka i otec si většinou projdou stejným procesem. Jde o typické reakce na tragickou událost. Popsala ho psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová a vypadá následovně:
Přiznat si postižení dítěte je pro některé rodiče nemožnéFoto: Isifa
- Šok a popírání – je to prvotní obranná reakce, kdy nechcete věřit, že se něco tak strašného mohlo stát zrovna vám. To není možné, musí to být omyl, brzy se vše objasní, naše dítě je určitě zdravé… to se v hlavách rodičů honí v prvních chvílích.
- Zlost – šok v tuto chvílí vystřídá hněv a zloba. Proč zrovna vy, proč je vaše dítě nemocné, to není spravedlivé, tak to nemá být… tak se rodiče nejspíš cítí.
- Smlouvání– hněv odezněl a nastupuje rozum, i když značně emočně oslabený. Objevuje se naděje a odhodlání nad nepříznivým osudem vyhrát. Určitě existuje nějaká léčba, podstoupíte cokoli, jen ať je vaše dítě zdravé, lékaři dnes umí zázraky… přesně k tomu se rodiče snaží upnout.
- Deprese – naděje vyhasly a nastoupil smutek a pocity zmaru. Nic nemá cenu, nic nezmůžete, nedokážete svému dítěti pomoct… jde nejspíš o nejtěžší chvíle.
- Smíření – konečná fáze, kdy rodiče pochopí, že nelze dělat nic jiného než se s tragédií smířit a pokusit se usnadnit život svému dítěti, jak jen to jde.
Ženy to mají v sobě
Jenže faktem je, že muži nejsou příliš stavění na takovéhle situace. „Ženy v sobě častěji mají potřebu se obětovat. Obětovat svůj život pro někoho je výrazně ženský, nikoli mužský vzorec chování, a tak se žena s postižením svého dítěte vyrovná snáz než muž, je na to svým způsobem podvědomě připravena,“ říká Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.
Navíc ženy mají oproti mužům náskok devíti měsíců, kdy dítě nosily ve svém lůnu a budovaly si k němu vztah. Muži to mají úplně jinak. Když se dítě narodí, je pro ně v podstatě neznámým tvorem, ke kterému teprve začínají hledat cestu.
Většinou je to muž, kdo podlehne a život i výchovu dítěte nechá na partnerceFoto: Thinkstock
A dalším faktem je, že odsun na druhé místo, které příchod miminka do rodiny obnáší, muži těžce nesou i v případech, kdy je dítě zdravé (dočtete se o tom v článku Co prožívají novopečení otcové?). A když je potomek nemocný, je to ještě horší. „Některým mužům jednoduše dojde, že péče o takové dítě bude vyžadovat velkou investici ze strany jeho ženy, a tím pádem na vztah s ním zbude již málo času a energie, což někdo nezvládne,“ dodává Anita Michajluková.
Kde berou ženy sílu?
Často to tedy dopadá tak, že muž veškerý tento nápor nezvládne, od rodiny odejde a jinde začne budovat nový život. Ženy tohle udělají málokdy. Kde v sobě ale berou tu sílu, nikdo v podstatě neví. „Já si tu otázku sama leckdy kladu, ale člověk má často na mnohem víc, než si myslí. A pokud víte, že jste v tu chvíli jediný člověk, který danou věc může udělat, tak prostě jdete a uděláte ji,“ říká psycholožka Katarína Lomská Filasová.
Paradoxní ovšem je, že energii a sílu jim tak trochu dodávají i jejich partneři, kteří je opustili. „Určitě jim pomáhá i ten pocit, že ony jsou ty dobré, co to nevzdaly, a muž ten špatný, co zbaběle odešel. To jim dává morální sílu to zvládnout,“ vysvětluje Anita Michajluková.
Znáte ve svém okolí někoho, kdo si podobným trápením prošel? Nebo máte dokonce tuto bolestnou zkušenost vy? Zapojte se do diskuse pod článkem.
