Článek
Diář je moje druhá hlava, kdybych ho ztratila (jsem staromódní a používám papírový, ne ten v chytrém mobilu), byla bych v čoudu. Mám v něm úplně všechno – pracovní záležitosti, soukromé akce, události, které se u nás ve vsi konají a máme v plánu na ně vyrazit, poznámky o tom, co je potřeba zařídit, kam zavolat, co nakoupit. Můj muž diář používá o dost méně (byť mi neustále připomíná výhody toho elektronického), zato se snaží svoje povinnosti infiltrovat do mé hlavy. A víte, co jsem zjistila? Není jediný!
Chlapský diář
Neustále doma poslouchám věty, které začínají: „Zlato, připomeň mi zítra prosím, že…“. Případně stále odpovídám na dotazy typu: „Kdy, že se koná ta rodinná oslava?“. Nechápu to, vždyť má diář stejně jako já! Když jsem se ale zeptala, proč si ty věci někam nepíše (třeba do diáře, že), odpověděl, že vlastně neví, ale asi proto, že má mě. Jak roztomilé :-).
Podobně je na tom i moje kamarádka, jejíž muž je pracovně velmi vytížený a úspěšný. Létá po světě, má jedno důležité jednání za druhým, každý den má nabitý k prasknutí. A vše stíhá a zvládá, protože používá diář. Vše si do něj zodpovědně zapisuje a na nic nikdy nezapomene.
Pracovní schůzku si muži umějí pohlídat, proč jim to nejde u besídky dítěte?!Foto: Profimedia
Ale to se týká jen pracovních věcí. Osobní, rodinné, ty se do jeho diáře jakoby nevejdou. A tak dochází k situacím, kdy přijde domů, svalí se na gauč a do toho do obýváku nakráčí jeho žena v krásných šatech, nalíčená a učesaná a s úsměvem se ptá: „Tak jdeme?“. A chudák vysoký manažer, tvrdý byznysmen a dobyvatel světa nemá ani šajn, kam by měl jít. Jako by se nehodilo vedle kolonky „výroční zasedání akcionářů“ napsat i „oslava zlaté svatby rodičů“.
Další kamarádka nemá doma sice vysokého manažera, ale velmi časově vytíženého řemeslníka. I on má diář, kam si poctivě zapisuje, kdy a kde má jakou zakázku. Ale ani jemu se mezi tyto důležité záležitosti nevejde nic jiného, obzvláště pak veškeré školní besídky či vystoupení jeho dvou dcerek. Takže se dá říct, že je to mužský problém napříč profesemi, bez ohledu na stav konta či dosažené vzdělání.
Proč?
Zásadní otázkou je samozřejmě to, proč to muži tak mají. Mám na to dvě teorie, ale nevím, která z nich je pravdě blíž. Možná jsou také obě dvě úplně mimo a platí to, co mi před několika lety řekla moje máma, když jsem s ní o tom mluvila. Pronesla tehdy s úsměvem „Lucinko, to jsou prostě chlapi“.
My v redakci si myslíme, že za problémem mužského zapomínání si vlastně můžeme my ženy samy. Vždyť jim vždy rodinnou akci připomeneme, tak proč by na ni mysleli oni?Foto: Profimedia
Nicméně já vidím tyhle dvě možnosti:
- Chlapský diář, chlapské věci – jako by byl mužský diář obrazem jejich mužnosti, důkazem toho, že netrpí nedostatkem testosteronu, naopak ho mají na rozdávání. Čím víc pánských záležitostí v něm je, a čím méně těch ostatních, tím líp. Chlap, co má v diáři napsáno, že má jeho dcerka ve středu „plavčo“? Bože chraň!
- Můžeme za to my, ženy – tahle varianta se mi (bohužel) zdá o něco reálnější. Proč by se muž zdržoval a zatěžoval zapisováním něčeho, o co se postará jeho žena? Maximálně přijde na vánoční besídku o něco později a holt prošvihne, jak jeho synek v roli Josefa něžně hledí na panenku v jesličkách a u toho se šťourá v nose. Ale co, manželka to nahrává na kameru, z lásky k rodině si to pustí doma. Hlavně že neprošvihl tu velkou podnikovou schůzi!
Jak to má s diářem váš muž?
