Naše manželky jsou světice, říká dvojice mužů, kteří vozí na Ukrajinu humanitární i vojenskou pomoc

Neuvěřitelná dvojka, říkala jsem si hned na začátku našeho setkání. Jan Heřmánek (33) je drobný chlapík s klukovským úsměvem, kterého si spíš představíte v saku a kravatě někde u počítače než v neprůstřelné vestě uprostřed válečného konfliktu. Jiří Paluska (43) je naopak chlap jako hora, koneckonců bývalý zápasník MMA, ten si v krizové situaci určitě poradit umí, napadne vás hned.

Jenže je to trochu jinak. Jan Heřmánek je voják v aktivní záloze, který má za sebou řadu výcviků a tušil, jak to teď na Ukrajině vypadá. K tomu má touhu pomáhat, a proto už roky spolupracuje s organizací Team4Ukraine. Zato Jiří Paluska až donedávna nevěděl o válce téměř nic – ale má ve svém velkém těle i obrovské srdce, a tak neváhal ani chvíli. A cesty na Ukrajinu jsou způsob, jak pomoci. Jak to ve válkou zmítané zemi vypadá?

První otázka míří asi na Jana. Co je organizace Team4Ukraine?

Jan: Je tu od roku 2014. Vznikla poté, co Rusko zabralo Krym a začalo na Ukrajinu útočit i kyberneticky. Tehdy organizace primárně pomáhala zaškolit Ukrajince v kybernetické ochraně. Byla to taková poradenská policejní činnost, ale po začátku války jsme se velmi rychle přetransformovali na charitativní organizaci, která pomáhá materiálně.

Takže od pomoci od počítačových klávesnic jste se přesunuli doprostřed válečného konfliktu?

Jan: Není to úplně tak, lidé z našeho týmu jezdili třeba na Donbas už předtím. Ale teď se to samozřejmě hodně zintenzivnilo. Původně jsme v týmu byli čtyři, teď je nás asi 15. Zničehonic jsme tam začali vozit věci v milionových hodnotách, jídla pro miminka, zdravotní vybavení, vybavení do nemocnic, ale i pomoc pro ozbrojené síly, takže helmy, vesty, balistickou ochranu, lékárničky pro vojáky. Máme i tým přímo na Ukrajině, který školí tamní domobranu, jak poskytovat první pomoc v poli.

A jak jste se k tomu dostal vy, Jiří?

Jiří: Máme s Honzou společného kamaráda, který se problémům Ukrajiny věnuje už hodně dlouho, je také v aktivních zálohách. Když začala válka, tak mi hned druhý den volal, že shání na pomoc finance, že je tam teď hned potřeba dovézt neprůstřelné vesty, helmy, prostě věci, co jim mohou zachránit život. A samozřejmě ví, že svoboda je pro mě jedna z absolutně nejklíčovějších věcí v životě, tak se na mě obrátil. A tak jsem přispěl finančně. Ale on mi další den volal zase, že má ještě jeden problém: že jim chybí do jednoho auta druhý řidič.

Jan: Potřeboval jsem prostě kopilota.

Jiří: A tak jsem se do týmu dostal i já. Prostě jsem skočil do auta a vyrazili jsme.

Teď si představuju tu situaci, jak dva chlapi jdou za manželkami, s nimiž mají malé děti, a říkají „miláčku, zítra odjíždím do války, vezu tam helmy a léky“.

Jiří: Tak u toho, když jsem to doma říkal, byste fakt nechtěla být.

Jan: U nás doma to byl také velmi dlouhý rozhovor.

Ale odjeli jste...

Jan: Moje žena to uzavřela s tím, že chápe, že to je důležité, a že mi neřekne jeď, ale neřekne mi ani nejezdi.

Jiří: I moje manželka je světice, tak mi nakonec řekla, že ví, koho si vzala, ví, že to tak cítím, že mi nebude nic zakazovat, ale hlavně ať se koukám vrátit.

Vyráželi jste hned na začátku války, snad třetí den konfliktu. Svět byl v šoku, všechno doprovázel chaos. Měli jste cestu nějak naplánovanou?

Jan: Samozřejmě, nějaký hrubý plán jsme měli.

Jiří: Velmi hrubý, abych byl upřímný.

Jan: Je pravda, že i ten hrubý plán se v průběhu cesty dost měnil, protože se výrazně měnila situace. Ale měli jsme posvěcení od ukrajinské ambasády tady z Prahy a seznam toho, co vezeme, aby byl hladký průběh na hranicích. A potom už to byla těžká improvizační jízda s našimi kontakty tam.

Přemýšlím, kde jste tak rychle sehnali materiální pomoc, hlavně tedy helmy, neprůstřelné vesty a podobně. To asi jen tak v supermarketu nekoupíte.

Jan: To bylo naprosto neuvěřitelné! Dali jsme na facebook Team4Ukraine výzvu, že pojedeme na Ukrajinu a co sháníme. A za 24 hodin mi lidé přivezli věci asi za 2,5 milionu korun. Sportovní střelci, vojáci, obyčejní lidi, ti všichni. Přinesli, co měli doma, svoje soukromé věci.

Přechod přes hranice byl hladký?

Jiří: Tak byly tam drobné zádrhele s papírováním, ale nic strašného. Horší bylo, že nám řekli, že do šesti ráno je zákaz vycházení. My jsme tam byli asi v jednu ráno a museli jsme řešit, jestli tedy počkáme, nebo i přes ten zákaz pojedeme.

Tak zákaz je zákaz... O čem jste přemýšleli?

Jiří: Vyhodnocovali jsme, co je pro nás horší. Jestli i přes zákaz jet a riskovat, že nás někde chytí a budou řešit, co tam děláme, jestli nejsme ruští diverzanti a podobně. Nebo jestli zůstaneme na hranicích a dalších několik hodin budeme v přímém přenosu sledovat to šílené lidské utrpení, které se tam právě odehrávalo.

Jan: Byla tam asi 30 kilometrů dlouhá fronta lidí, kteří z Ukrajiny utíkali. Zima, mráz, a tam matky s dětmi, miminky. Všichni naprosto zoufalí, zpětně jsem se dozvěděl, že tam snad i nějaká miminka zemřela podchlazením.

Jak jste se tedy rozhodli?

Jan: Nakonec jsme vyhodnotili, že menší bezpečnostní riziko je pro nás i přes zákaz vycházení vyrazit.

Jaké bezpečnostní riziko hranice představovaly?

Jiří: Ti lidé tam byli v naprosto absolutních potížích, nebojovali o to, jestli budou mít chleba o tři koruny levnější, bojovali o holý život. A takhle vyděšení lidé jsou jako zraněné zvíře zahnané do kouta.

Jan: Já bych se vůbec nedivil, kdyby nás tam třeba někdo přepadl a ukradl nám auto, jen aby projel hranice a zachránil například své dítě. Chápal bych to, rozuměl bych tomu, ale nemohli jsme to riskovat.

Báli jste se? Myslím obecně – té cesty jako takové?

Jiří: No jasně, ani nevíte jak. I když já jsem se pak bál míň, když jsem věděl, že jedu s profíkem.

Jan: Já se také bál. Tedy pořád jsem si vyhodnocoval, že nikdy to riziko nebylo nijak extra veliké. Nebyli jsme pro Rusy výrazně zajímavý terč, ale samozřejmě úplně bez rizika to nebylo, vždycky tam nějaké bylo. A kdo by se nebál, neměl by to v hlavě v pořádku.

A kdybyste měli porovnat svoje očekávání a představy před cestou s realitou, kterou jste si nakonec prožili?

Jiří: Já jsem moc představu neměl. Doufal jsem, že ji má Honza.

Jan: Tak já jsem samozřejmě představu měl, ale on je stejně vždycky obrovský rozdíl mezi tím, co zažíváte ve výcviku, a co pak ve skutečnosti. Ale v zásadě jsme tam jeli s tím, že velké potíže jsou na severu a na východě a že ta země nebude tak zmobilizovaná, jak byla. Ale to bylo spíš milé překvapení. Akorát se tam potulovalo i hodně ruských diverzantů a lidé, co hlídali kontrolní stanoviště, z toho byli značně nervózní. Navíc to byli lidé bez výcviku, tak hrozilo, že nás někdo ze zmatku nebo strachu postřelí, protože si nás splete a podobně.

Bylo něco, co jste opravdu nečekali – ani v těch nejodvážnějších představách?

Jiří: Mě jako amatéra a civilistu šokovalo úplně všechno, ale vždycky mile. Byl jsem překvapený, jak se celý národ v tu chvíli postavil vedle sebe, všichni se snažili nějak pomoct. Pro mě ty dny byly vlastně směsicí obrovské únavy, protože Honza je voják a voják ví, že má spát, když musí, takže mi přišlo, že spal skoro pořád. Jenže já jsem byl vyjukaný, vyplašený a nespal jsem vůbec. Takže směsice únavy, strachu, ale i pocitu, že dělám něco správně.

Jan: Já jsem byl překvapený z jejich radosti, že nás vidí, že v tom nejsou sami.

Líčíte to tak hezky, ale vážně nebyl okamžik, kdy jste si říkali, proboha, tohle byla chyba, neměl bych tu být?

Jiří: Ale jo, byl. Když jsme asi půl hodiny stáli přímo u vojenské základny, vlastně u cíle, na který mají ve válce dopadat bomby, a předávali jsme tam nějaké věci. Stáli jsme tam a místní domobrana se dohadovala, kdo si co vezme. To jsem si říkal, ty jo, doprčic, teď tady fakt nejsem rád. I já jako amatér jsem cítil, že je to špatně.

A jak tuhle situaci vnímal voják?

Jan: Ukrajinci nám jsou v mnoha věcech hodně podobní, ale jednu věc mají jinak. Jsou větší chaotici. Hodně improvizují, to jim jde skvěle, ale nějaká organizace věcí, to je horší. A tady jsme opravdu stáli u základny a oni zrovna improvizovali. A já si v duchu říkal, jako dobrý hoši, ale že se domlouváme zrovna tady u krajského vojenského ředitelství, kde už jen chybí velký namalovaný terč s nápisem „Rusové, sem hoďte bombu“, to se mi teda nelíbí. Takže ano, tam mi příjemno taky nebylo.

Už jste to zmiňovali. Byli jste překvapení, jak se země semkla. Takže zprávy o odhodlání a odvaze Ukrajinců bránit svou zem nelžou?

Jan: Vůbec. Každá vesnice, každá odbočka kamkoli měla svůj bunkr, kde stáli chlapi z dané vesnice a hlídali.

Jiří: Byli naprosto neuvěřitelní. Na sobě šusťákové ohozy a místo vojenského vybavení přes ruku myslivecké flinty, ale stejně tam stáli, hlídali a chtěli bránit svoji zem.

Pořád se tu bavíme o jedné vaší společné cestě, ale oba jste pak jeli ještě znovu.

Jiří: Já jsem tam měl namířeno ještě jednou, když mně volal kamarád, že je potřeba přivézt dvě holky s malými dětmi ze Záporoží, kde zrovna v té době ostřelovali Rusové jadernou elektrárnu. (Jedna z nich je i Viktoria, o níž jsme psali.)

Co na tohle říkala manželka?

Jiří: To bylo hodně špatné, ale když jsem jí řekl, že ty holky mají malé děti, že mají celý život v jedné malé ledvince a já je prostě musím dostat do bezpečí, zafungovalo to. Vždyť sami máme malé děti. A navíc nakonec se to vyvinulo jinak a nebezpečné to ani nebylo.

Jak to?

Jiří: Vyrážel jsem od manželky z chalupy, ale těm holkám se souběžně s námi dařilo přibližovat se k hranicím. Takže když jsem byl u Prahy, volal jsem ženě, že už to není tak zlý, že jsou u Kyjeva. Vtipné bylo, že mi nevěřila, myslela si, že ji chci jen uklidnit. Jenže když jsem míjel Ostravu, holky už byly u hranic. A to už mi žena nevěřila vůbec.

A co vy, Honzo?

Jan: Já jsem tam byl už celkem čtyřikrát. Třeba do Charkova, když ho ještě ostřelovali, jsme vezli vybavení do nemocnic a kojeneckou stravu. O jedné věci se totiž moc nemluví. Když je město ostřelované, lidé se tam schovávají ve sklepích a krytech, v šílených podmínkách. A kojící matky z toho stresu velmi často přijdou o mléko a v tu chvíli nemají, jak děti nakrmit. A ty, když se nepodaří přivézt kojeneckou stravu, umřou hlady.

V rámci téhle cesty jste se dostal i na místa, jako je Buča a Irpiň, odkud přicházely zprávy o zvěrstvech, kterých se tam Rusové dopouštějí na civilním obyvatelstvu.

Jan: Mluvili jsme s velitelem obrany Buči a Irpině, který nám všechna ta děsivá místa ukázal. Bavili jsme se o tom, co se tam dělo, a hlavně proč se to dělo. Protože to nejsou ojedinělé případy, jak my tady v Evropě doufáme, ale podle nich je to takový nepsaný neoficiální pokyn ruského vedení, že jako odměna za to, že tam jejich vojáci bojují, si pak s lidmi můžou dělat, co chtějí. A to ve všech hnusných aspektech, které si dokážete představit. A podle mě by tohle lidi měli vědět. Rusové se tam chovají možná hůř než nacisti a my bychom to měli nejen vědět, ale i na to adekvátně reagovat.

Ptát se vás, jestli pojedete na Ukrajinu znova, asi nemá cenu.

Jan: Já se tam v brzké době chystám. Aktuálně sháníme sanitky – buď finance na ně, nebo vyřazené vozy, protože těch je tam teď akutní nedostatek. Konkrétně ve východní části Ukrajiny, kde se intenzivně bojuje, mají nemocnice, které vozí vojáky z fronty i zraněné civilisty z bombardování, nedostatek sanitek, protože Rusové je berou jako cíl. Tři až čtyři týdně jim zničí a je jim jedno, že to má na sobě červený kříž, že to třeba veze civilisty. Ty bychom tam rádi dovezli a ideálně i naplnili nějakým zdravotnickým materiálem.

Jiří: Já taky jedu, už jsme domluvení, protože já jsem skvělý řidič sanitky, akorát se to o mně moc neví. Teda takhle to mám připravené, že to řeknu doma. To si samozřejmě dělám legraci. Vím, že by rodina byla radši, kdybych nikam nejezdil, koneckonců starší syn mi to i řekl, přiznal, že se o mě bojí. Ale když tam pak jste, doma si mnohem víc uvědomíte, co všechno máte a o co všechno můžete snadno přijít. A že je potřeba pomoct.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích, kteří vynikají v oborech souvisejících s ženským světem a činí život žen lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechtěli ochudit, a v prvních dvou měsících jsme přinesli rozhovory s podtitulem Chlapi sobě, protože to byli pánové, kteří dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže.

Vzhledem k aktuálním událostem jsme ale podtitulek trochu změnili, a to na Chlapi Ukrajině. Protože tam je teď pomoc (nejen chlapů) opravdu potřeba!

Až děsivě blízko České republiky se válčí. Tamní lidé trpí a potřebují pomoc. Kam můžete poslat peníze a kde můžete nabídnout ubytování uprchlíkům?