Hlavní obsah

Keliška, Konopnice i slečna Marplová: Nejslavnější (nejen) filmové drbny a proč nás tak baví

Foto: shurkin_son, Shutterstock.com

Foto: shurkin_son, Shutterstock.com

Schválně, jaké jméno vás napadne, když se řekne drbna? Nejspíš vyhraje Kelišová z komedie Slunce, seno, jahody od Zdeňka Trošky. Neherečka Marie Švecová vesnickou klepnu vystihla tak dokonale, že když někdo použije výraz „keliška“, není pochyb o tom, jaké vlastnosti dotyčnou osobu charakterizují.

Článek

Zdeněk Troška lidové postavy „uměl“. Jeho další drbna Konopnice, jež pochází rovněž z Troškovy letní komedie, diváky baví stejně jako její filmová kolegyně. Malý drb na okraj - tyhle dvě dámy byly prý sestřenice. Do třetice Troškových klevetnic ještě přidejme herečku Janu Altmannovou alias Andu z Babovřesk. I tu diváci filmu milovali.

Čím to, že nás drbny na filmovém plátně tak baví? Nikdy bychom to nepřiznali, ale vidíme v nich sebe. Podle psychologa Ladislava Konečného totiž máme tendenci smát se postavám, v nichž se koncentrují záporné lidské vlastnosti. A těmi je více či méně obdařena většina z nás. Ale u sebe je nevidíme, proto se můžeme komediálně pojatým karikaturám od srdce zasmát. Není to o nás. Ale o těch druhých.

Babička Ani Geislerové

Drbání je nejvíc rozšířená lidská činnost, jak prozradil v podcastu MUDr.ování přední český neurolog a neuropatolog František Koukolík. Proto nám drbny připadají tak blízké. A proto se jimi česká filmová a seriálová tvorba jen hemží. Jen si vzpomeňte na seriál Chalupáři a pošťačku v podání herečky Růženy Lysenkové. Její postava Marie Bláhová přenášela ve Višňové od chalupy k chalupě informace spolehlivěji než ta nejrychlejší datová síť. A chcete slyšet další drb? Růžena Lysenková, jež zemřela téměř před dvaceti lety, byla babička herečky Ani Geislerové. Tento drb je pravdivý. Stejně jako je pravdivá informace, že nedrbou jen ženy, jak v podcastu MUDr.ování prozradil František Koukolík.

Muži se podle něj s pomocí drbů snaží získat konkurenční výhodu. Přesně takový typ klevetných mužů najdete ve filmu Já to tedy beru, šéfe. Ústřední postavy komedie z osmdesátých let, dva náboráři, které hrají Luděk Sobota a Petr Nárožný, sbírají o lidech, které potřebují získat do svého podniku, nejrůznější drby. Ty pak ve vhodné chvíli použijí jako argument, aby „nedostatkovou“ profesi přetáhli na svou stranu.

Klepy odhalí vraha

Drby ve své práci využívala i slečna Marplová z detektivek slavné Aghaty Christie. Tato neprovdaná stará dáma, amatérská detektivka, řeší záhadné případy právě tím, že sbírá a analyzuje a dává do souvislostí nejrůznější klevety. Díky této propracované síti přijde na leccos, co profesionálním detektivům unikne. A protože jsme se od komedií dostali k literární klasice, nelze opomenout ani velikána české literatury, Jana Nerudu. Jeho povídka Přivedla žebráka na mizinu ze sbírky Povídky Malostranské je dokonalou anatomií drbu, který dokáže člověku zničit život. Důvod? Žárlivost, zlá vůle, nenávist.

Jak vidno, lidi se moc nemění. Své by to tom mohla vyprávět chudák Desdemona ze Shakespearovy hry Othello. Pomluvy a intriky podlého Jaga zasely do duše Desdemonina manžela tolik pochybností, že nakonec neudržel svou žárlivost na uzdě a nevinnou ženu uškrtil. Špatně končí i román, na jehož základě natočil Miloš Forman skvělý film Nebezpečné známosti. Za to, co svým jedovatým jazykem dokázala Markýza de Mertuill, by se nemusel dneska stydět ani ten nejšpinavější bulvár. S drby a drbáním ve filmu a literatuře se to má holt stejně jako v životě. Některé nás pobaví, z jiných mrazí. A kvůli některým může člověk přijít o život. I o tom se neurolog František Koukolík v podcastu MUDr.ování rozpovídal.

Inspirace pro malíře

Divadelní hra Škola pomluv od dramatika Richarda Brinsleyho se hraje v různých obměnách a pod různými názvy už od roku 1777, kdy měla premiéru. Drby tady s námi zkrátka byly, jsou a budou. A pokud jste spíš na výtvarné umění než na mluvené či psané slovo, vězte, že ani vy nezůstanete o několik pěkných drbů ochuzeni. Josef Lada v díle Dvě klepny vyobrazil klevetící ženy s malebností sobě vlastní. Cyril Bouda své dílo nazval pouze Klepny, ale pro jistotu vyobrazil ženy hned tři. Prohlídku virtuální výstavy pak zakončíme ve florentské galerii Uffizi. Tam visí obraz s názvem Pomluva. Namaloval jej Sandro Botticelli a při prozkoumání tohoto slavného díla z konce 15. století uvidíte motiv, jenž vám bude důvěrně známý. Hloupost, Podezření a Závist jsou vysmáté v popředí, zatímco Pravda stojí nahá a opuštěná stranou. Není to veselý obraz. Ale ani následky zlých pomluv nebývají k popukání.

Celý díl MUDr.ování o drbech s neuropatologem Františkem Koukolíkem si můžete pustit zde výše v článku, dále pak na Podcasty.cz a v dalších podcastových aplikacích, jako jsou Spotify či Apple Podcasts.

Související témata:
Sandro Botticelli

Načítám