Článek
Tomu, co si prožila Kristýna a její sourozenci, se dá těžko uvěřit. Vypadali totiž jako ukázková rodina. Máma, táta, sedm dětí, malá farma, všude spousta zvířátek, prostě pohádka. Jenže realita byla úplně jiná, a vám bude z příběhu Kristýnky nejspíš do pláče.
Tohle nikdo neviděl
Máma bývala od rána do večera v práci a veškeré věci kolem domu, zvířat a péče o nejmladší děti mívala na starosti právě Kristýna a její starší bratr. Tehdy bylo Kristýnce devět let! „Každý den jsme my starší museli vstávat ve tři nebo ve čtyři hodiny ráno, ale to jen, když jsme večer předtím vůbec měli dovoleno jít spát. Náš otec tomu říkal ,trest na vstávání´. Spočívalo to v tom, že jsme museli celou noc dřít, dělat práci, které bylo na statku opravdu dost,“ popisuje Kristýna.
Ta vždy ráno nakrmila zvířata, podojila kozy, svařila mléko do láhví pro nejmladší sestry. Pak zatopila, udělala snídani a šla do školy. „Když jsem se ze školy vrátila domů, často jsem našla láhve s mlékem pro sestry na stole netknuté, protože otec nebyl schopný jim je dát,“ vypráví dál Kristýna.
Kristýně trvalo několik let, než se dostala ze spárů tyranského otce. Dnes už je šťastnáFoto: Archiv
Pokus číslo jedna a dvě
Ta se trápila, chtěla sobě i sourozencům nějak pomoct, ale nebylo komu se svěřit, koho požádat o pomoc. „Nikdo nám nevěřil. V očích sousedů byl otec tím nejlepším tátou pod sluncem,“ říká Kristýna. Na jejich obhajobu je třeba říct, že odhalit týrání dětí není lehké, koneckonců ani křik a pláč linoucí se od sousedů není vždy známkou týrání (kdy zajistit pomoc, se dočtete zde).
Když chodila Kristýnka do třetí třídy, přece jen se našel člověk, který jí věřil, a to Kristýnina učitelka. Zařídila, že se ozvaly úřady. Jenže při ohlášené návštěvě sociální pracovnice se otec k dětem choval mile, obrázek dokonalé rodinky se podařilo uchovat. „Sociální pracovnice odešla s tím, že je u nás vše v pořádku. A tak jsem večer co večer drhla podlahu, kachličky, kamna a vše dál a dál. A do školy jsem si chodila odpočinout,“ popisuje Kristýna.
Tak to šlo do Kristýniných dvanácti let. Tehdy si její učitelka všimla, že dívka usíná při hodinách, a že něco není v pořádku. Problém doputoval až k ředitelce školy. „Jenže to opět dopadlo jako poprvé, dva nula pro otce. Ačkoli ve škole o všem věděli, nebyly důkazy, díky nimž by se situace mohla řešit,“ říká Kristýna.
Nejtěžší je týrání odhalit, když chybí důkazy (ilustrační foto)Foto: Profimedia
Potřetí a naposled
Následující dva roky byly naprosté peklo. V osmé třídě Kristýna uvažovala o sebevraždě, naštěstí se se svými pocity svěřila kamarádce. Ta zalarmovala Kristýninu učitelku, která zavolala policii. „Vyslechli mě a odvezli do pražského Klokánku, kde jsem přespala. Bylo to poprvé v životě, kdy mě někdo nechal spát do jedenácti dopoledne,“ vzpomíná Kristýna.
Pak putovala do diagnostického ústavu, kam za ní druhý den přijeli i její sourozenci. Po dvou měsících se konalo přemístění do dětského domova, kde Kristýna žije již pět let.
„Tátu během té doby zavřeli na dva roky do vězení, dneska už je na svobodě, ale o kontakt s ním nestojím. Vídám se jen s mámou, přespávám u ní ve dnech, kdy jsem na brigádách,“ říká Kristýna. Ta studuje střední školu obor sociální činnost, ale má v plánu si udělat hotelovku. Díky projektu Accenture Academy od Nadace Terezy Maxové si totiž mohla vyzkoušet různé brigády a zjistila, že právě práce v hotelu ji baví (o tom, kdo a jak ještě u nás dětem odcházejícím z dětských domovů pomáhá, se dočtete zde).
Také vám je do pláče z toho, čím si některé děti musí projít?
