Článek
Prý ztrácíme kontakt s přírodou. Poslední týden mám dojem přesně opačný. Můj kontakt je těsný jako předporodní džíny. I ty mě, stejně jako mráz, omezují v rozletu. Krok, obličej i bránice jsou strnulé, špatně se mi dýchá. Takže džíny radši nenosím. Dělám, že jsem za dámu, ale co si budeme povídat. Rozevláté šaty netlačí v pase a decentně mlčí o stavu tuku na českých bocích. Problém ovšem je, když ty boky složíte na uklouzaný chodník ve svahu. Kontakt s přírodou, kterému by džíny dokázaly zabránit, je v šatech nevyhnutelný. Promrzlá na kostrč vyklepávám sníh z punčocháčů ještě v kanceláři. Ale měla jsem štěstí. Žádný strážník mě nepokutoval ani za rychlou jízdu, ani mě nevykázal provozovat zimní radovánky mimo městskou zeleň, jako se to stalo dětem na Petříně.
Jaká zeleň, když všude leží dvacet čísel sněhu a zelené jsou v únoru snad jen uniformy ochránců pořádku? I když, to vlastně bývávalo. V dobách zelených uniforem jsme my, děti z Nymburka, ze všeho nejradši sáňkovaly v parku u hradeb. Pod kopcem teklo rameno Labe. Líně a mělce, ale teklo. Kdo do něj zahučel, vykoledoval si od spolužáků potlesk a od rodičů zaracha. Nikdo nás odtud ale nevyháněl, protože zelení příslušníci hlídkovali v teple své úřadovny. Což mi moc neštymovalo, protože školník nám každé ráno hrozil, že když budeme zlobit, sebere nás esenbák a skončíme v chládku. Z kopce nás tehdy dokázaly dostat jen prsty bolavé zimou. Nebyl totiž ani goretex, ani jiný tex. Ale jehlice a klubíčka a babičky, které pletly tlusté palčáky. V mrazech se na nich dělaly zmrzlé kuličky a malé rampouchy. Teď mám rampouch akorát tak u nosu. A déšť zmrzlých kuliček mi cestou z práce prosvištěl kolem hlavy, jak kdosi ometal zmrzlý sníh z parapetu. Tenhle kontakt se přírodě naštěstí nepovedl, oddechnu si a kloužu dál k domovu v kozačkách, o kterých zřejmě výrobce nepředpokládal, že je někdo bláhový bude nosit v zimě. Když se usnesu, že zítra namažu podrážky modrým, pípne mi sms od manžela. „Pospěš si. Přišla moje máma, přinesla krabici sněhových pusinek a čeká na tebe.“ Mám chuť odepsat, že sněhu už dneska bylo dost. Pokud jsem okolnostmi nucená navazovat kontakt s přírodou i v minus patnácti, potřebuji doma teplé slovo a vřelý pohled. Ne živelnou katastrofu nevyzpytatelných rozměrů.
O živelných katastrofách a dalších radostech života po padesátce se přečtěte v rubrice Očima padesátky Lucie Šilhové.
