Monika a Ivana nemohly otěhotnět přes 6 let

Obě nemohly dlouhá léta otěhotnět, obě podstoupily několik umělých oplodnění a obě dnes mají své vlastní děti. Čtěte příběhy Moniky a Ivany!

Monika (35) vede úspěšnou firmu a žije v malém městečku za Prahou spolu s manželem a dvěma syny – Františkem a Antonínem. Oba se při focení sice ukázkově usmívali a byli hodní, doma jsou však podle slov Moniky jako jedna velká hlučná neřízená střela. Říká to s úsměvem. Na tyhle chvíle totiž čekala přes šest let.

„Vdávala jsem se v 27 letech a hned po svatbě jsme si s manželem řekli, že dítě necháme náhodě,“ vzpomíná Monika. Když se však blížila třicítka, začali se o dítě vyloženě snažit. Nedařilo se, a tak se rozhodli navštívit kliniku asistované reprodukce. „Tři čtvrtě roku jsme běhali po různých vyšetřeních a všechno se zdálo v pořádku – na mé i manželově straně. Během pěti let jsem pak kvůli problémům s početím absolvovala dvě laparoskopické operace a několik hormonálních léčebných procedur. Až pak lékaři zjistili, že mám polycystické vaječníky, což znamená, že se mi netvoří kvalitní vajíčka, která tím pádem ani nemohou být oplodněna.“

Velmi zjednodušeně funguje mimoděložní oplodnění (IVF) tak, že se ženě po hormonální léčbě v celkové narkóze odeberou vajíčka, mimo tělo se oplodní partnerovými spermiemi a navrátí do dělohy (jedno až dvě). A potom se čeká, jestli je proces úspěšný, nebo ne. „Do téhle fáze jsme se však my pětkrát ani nedostali. Vždycky proběhl odběr vajíček, měla jsem jich třeba 15, jenže žádné nebylo schopné oplodnění.“ Nejhorší prý pro ni byly chvíle kruté pravdy. Ostatní ženy odcházely z kliniky s nadějí, Monika ne.

Po letech snažení, a to i s pomocí léčitelů a kartářek, hodila Monika do ringu bílý ručník. Konec. Smířila se s tím, že už nikdy mít děti nebude a začala přemýšlet o tom, jestli její manželství bez dětí vůbec vydrží. Změnila se! Začala hubnout a od základu proměnila své přemýšlení o životě.

Asi po tři čtvrtě roce od pátého pokusu dala Monika sobě i manželovi ještě šanci. „Chtěla jsem to zkusit, naposledy. Už jsem byla smířená s tím, že mi dítě není souzeno. Šla jsem tam spíš proto, abych si mohla udělat čárku, že jsem pro to dělala maximum. Už žádná společná cesta s manželem na kliniku, hysterické čekání. A vyšlo to! Tři vajíčka mi zavedli do dělohy a uchytila se. Ve 3. měsíci na ultrazvuku zářila dvojčátka,“ popisuje chvíle štěstí Monika.

Sama prý tomu ale dlouho nevěřila. Prvnímu, druhému, dvacátému těhotenskému testu, konečně pozitivnímu, stále odmítala uvěřit. Po devíti měsících rizikového těhotenství přišli na svět dva chlapci. „I tehdy jsem tomu nevěřila. Nechtěla jsem se na to těšit, abych nebyla zklamaná. Vždyť děti pro mě byly naprosto uzavřená kapitola!“ přiznává Monika. Po půl roce si však byla schopná svého rodinného štěstí užívat naplno. Ale to vlastně ani nemusím psát. Září totiž na míle daleko.

Tip redakce: Reportáž o tom, jak probíhá darování spermií neplodnému páru z pohledu muže, najdete v článku Na vlastní kůži: Daruji sperma!.

Ivana se pokoušela o umělé oplodnění celkem osmkrát – bezúspěšně. I přesto dnes na jejím klíně sedí vymodlený syn František. „Když se nám s manželem nedařilo asi rok a půl počít dítě, začali jsme to řešit,“ vzpomíná Ivana na svůj první krok k umělému oplodnění ve 24 letech. „Našli jsme kliniku a absolvovali několik vyšetření. Všechno vypadalo bezproblémově, a tak následovaly dva pokusy o umělé oplodnění. Bohužel oba neúspěšné,“ popisuje.

Stejné okamžiky o něco později čekaly i druhého Ivanina manžela. „O mých problémech s početím věděl prakticky od začátku vztahu. Opravdu si ho moc vážím za to, že do toho šel. Ano, i takoví se dnes najdou chlapi!“

Změnili kliniku, následovala další dávka hormonů, třetí a také čtvrtý pokus. „Vajíčka se uchytila, já otěhotněla, jenže úderem osmého týdne bylo všechno pryč. Konec.“ Podstoupila další hloubkové vyšetření a konečně po letech objevila příčinu svých problémů – srůsty v děloze. A kolečko umělého oplodnění tak po operaci začalo nanovo.

Když byly neúspěšné i další dva pokusy a Ivana oslavila 32. narozeniny, rozhodla se s tím skoncovat. „V červnu 2003 jsme zažádali o adopci, nevěřila jsem, že bych někdy mohla mít vlastní dítě. V září sice následoval ještě jeden poslední pokus, ale ten se také nepovedl.“ Co se však dělo dál, to by snad nikdo nečekal. V říjnu totiž otěhotněla – přirozenou cestou!

„Čekala jsem na další cyklus menstruace, který ale nepřicházel. Začalo mě bolet břicho, byla jsem unavená, ale že bych byla těhotná? To mě ani ve snu nenapadlo. Vždyť já nemohla mít děti!“ vypráví. Začátkem prosince nic netušící Ivana kvůli zdravotním „potížím“ navštívila gynekoložku, která pro ně však měla jednoduché vysvětlení. Po dlouhých týdnech „rizikáče“ se narodil krásný, zdravý a milovaný syn.

A pokud s námi počítáte, jistě dobře víte, že nám jeden pokus o umělé oplodnění ještě zbývá. Ano! Ten totiž Ivana absolvovala před dvěma lety. „Bylo to ze zamrazených vajíček, které tam byly uloženy už šest let. Opět se nepovedl. Ale i tak jsem ráda, že jsem to udělala. Alespoň si do smrti nebudu vyčítat, že jsem něco mohla udělat a neudělala,“ uzavírá Ivana.

Tip:Aktuální novinky ze světa umělého oplodnění najdete v článku Toužíte po miminku, a nejde to? Využijte novinky!.

Zažily jste něco podobného? Ustály byste situaci stejně jako naše dvě čtenářky? Zvládly byste pocit, že nemůžete mít děti? Podělte se o své příběhy v diskusi pod článkem, nebo nám ho pošlete do redakce na adresu pribeh@prozeny.cz!

Make-up (Moniky): Hana Věrná

Děkujeme za poskytnutí prostor k focení rodinnému a kulturnímu centru Nová Trojka na Praze 3!