Článek
Když vaše tříletá princezna vypustí ze sladké pusinky první sprosťárnu, zpravidla ji omlouváte tím, že vlastně neví, co říká. Když ale tatáž, o deset let starší slečna označí učitelku za „hnusnou pizdu“ a neoblíbený předmět za „pí...inu“, poněkud vám zatrne. Co s tím? Svolat rodinnou radu? Zakázat počítač? Spustit přednášku o kráse češtiny? Nebo poněkud alibisticky dělat, že jste to přeslechli?
Proč to dělají?
„Silácká slova děti fascinují, jsou pro ně prostředkem testování hranic, norem a hodnot,“ píše německý rodinný terapeut a autor řady i u nás úspěšných knih Jan-Uwe Rogge. „Vulgární slova a nadávky jsou často výrazem toho, co je v dětských fantaziích amorální a anarchické – zmatené, neuspořádané. A je třeba říci, že je to z hlediska vývoje dětí normální.“
Sprostá slova se ale stávají i nástrojem obrany nebo výsměchu. Dítě už si s nimi nehraje, ale jejich prostřednictvím projevuje svoji agresivitu, ventiluje vztek a zkouší, nakolik ovládá své okolí – podobně jako dospělí. Speciální slang mladých je ale i vyjádřením příslušnosti ke skupině – právě to ho činí tak zajímavým. A právě proto je tak těžké, ba přímo nemožné ho z vyjadřování puberťáka vymýtit.
Ten den, kdy ze sladkých úst vaší malé princezny vypadne první sprosté slovo, začnete s hrůzou přemýšlet o tom, že už není jen pod vaším vlivem. Nebo je?Foto: thinkstock
Stanovte hranice
Sprostá slova mají chuť a vůni zakázaného ovoce. A ta je, jak známo, mimořádně lákavá. „Mladí se vždycky budou snažit překračovat hranice – to je v jejich povaze. Je ale důležité, aby tady ty hranice byly,“ říká doktorka Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český. „Nelze předstírat, že sprostá slova neexistují. Děti samozřejmě musí vědět, že existuje slovo ,pr..l', ale taky to, že si ho můžou dovolit jen v určité situaci. Musí vědět, že není normální, není v pořádku takhle mluvit.“ To ovšem neznamená, že byste měli kvůli těmhle slovům udělat pořádné „haló“.
Zachovejte klid
Čím bouřlivější reakce, tím budou vulgarity pro potomka přitažlivější – to platí pro předškolní dítě stejně jako pro dospívajícího. Sdělte dítěti stručně a bez emocí, že si nepřejete, aby určité věci doma říkalo. Samozřejmě, chtěli byste, aby se jim vyhnulo i kdekoli jinde; to ale nemůžete nijak ovlivnit.
To, co je ve vašich silách, je stanovit jasné hranice doma – i ten nejzarytější puberťák musí uznat, že na to máte právo. Sáhodlouhé výklady vynechte, stačí jasně a jednoduše vyjádřit svůj postoj. A když se zeptá proč? U menších dětí stačí poukázat na skutečný význam slov („tudy čuráš, tak proč bys tak říkal kamarádovi?“). U těch starších úplně postačí: „Nelíbí se mi to, je mi to nepříjemné, nechci to slyšet.“
Stejný metr pro všechny
Pokud jste uzavřeli dohodu o tom, které výrazy se ve vaší domácnosti nebudou používat, mělo by být samozřejmé, že platí pro všechny její členy. Těžko budete dítěti vysvětlovat, že se tohle slovo neříká, když ho od tatínka slyší každou chvíli. Pokud to někomu z vás dospělých občas ujede (třeba v autě při komentování jízdy ostatních řidičů), omluvte se. „Vím, že se to neříká, ale byla jsem hodně rozzlobená. Mrzí mě to.“
A co vy? Jak doma mluvíte jako rodiče a jak vaše děti?
