Herec Miroslav Hanuš: Svou hlavu budu přeskládávat do konce života, říká o zkušenostech s depresí

Postavy komisařů, podivínů i psychopatů, ze kterých jde respekt i mráz po zádech, občas působí, že jsou herci Miroslavu Hanušovi jako šité na míru. Jaký je ale on sám? Při rozhovoru promlouvá uklidňujícím, příjemným hlasem, který byste vydrželi poslouchat klidně celý den. Povídali jsme si o jeho rodině, práci, ale i depresích, se kterými se léčil na psychiatrii.

Jak se vám daří, máte hodně práce?

Řekl bych, že bohatě. Kromě hraní a režírování jsem začal učit na DAMU. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží. Některé dny se totiž nezastavím. Ráno jdu na natáčení nebo na divadelní zkoušku, odpoledne strávím ve škole a pak rychle ujíždím na svém skútru na večerní představení.

Na DAMU učí choreografii i vaše manželka Jana. Potkáváte se tam?

Nikoli, než jsem nastoupil, má žena skončila. Toužila po těch pětatřiceti odučených letech po změně a teď se věnuje charitativní práci, která ji velmi baví. Taky má blog Rádio v mrazáku a bude vydávat knihu fejetonů. Dál ale působí jako choreografka.

Jinak spolu ale pracujete. Nedávno měla v Divadle Na Fidlovačce premiéru hra Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách, kterou jste režíroval a taky v ní hrajete, a vaše žena dělala choreografii. Vyhovuje vám, že jste spolu tak často? 

Se ženou spolupracujeme dlouhá léta. Je to tak nejjednodušší. Výhodou je, že se nemusíme scházet kvůli práci někde v kavárně, ale u nás doma. Samozřejmě, že když to na zkoušce trochu skřípe, tak si to nesete domů, ale my už to děláme tak dlouho, že to umíme. Navíc jsem jí pomohl s choreografií, přizval jsem totiž svou taneční partnerku ze StarDance Adrianu Maškovou. Ve hře se tančí společenské tance, které nejsou manželčinou specialitou. Alespoň jsem tam opět provětral své taneční boty, které mi ze soutěže zůstaly.

Zmiňujete StarDance. Kdo vás do soutěže, kterou jste absolvoval v roce 2019, uvrtal, a jak ji s odstupem času hodnotíte? Skončil jste na krásném 6. místě, to je obdivuhodné.

Trochu mě museli přemlouvat, tak jsem se poradil s rodinou. Ta mi jednoznačně odhlasovala, ať se zúčastním, že jim to udělá radost. A protože tanec mám rád, myslel jsem si ze začátku naivně, že si tam hezky zatančím. Ale je to skutečně velká dřina, nejen fyzická, ale i psychická, a nakonec to odnesla má kolena. Rok jsem pak chodil na injekce.

Se ženou žijete přes 30 let, překvapujete se ještě něčím vzájemně?

Mně se na ní líbí, že je veselá a nosí barevné vlasy. Tedy, v poslední době trochu polevila. Tímto na ni apeluji. A tuhle jsem ji překvapil hodně já, protože jsem na ni bafnul. Tak my žijeme. Já dělám vtipy a ona se jim směje.

Máte tři dospělé dcery a dvě jdou ve vašich šlépějích. Odrazoval jste je někdy od hereckého povolání?

Vždycky šly vlastní cestou. Nejstarší je učitelka češtiny na gymnáziu, prostřední Eliška už je zavedená herečka, hraje se mnou v seriálu Ulice, a nejmladší Jindřiška je ve druháku na činohře na DAMU.

A učíte ji?

Ano, ale můžeme si to dovolit. Máme nadstandardní vztah. Nejdřív jsme se poradili, jestli to zvládneme. Řekli jsme ano a opravdu to funguje.

Byl jste přísný táta, nebo ten, co snese svým dcerám modré z nebe?

Holčičky dobře vědí, že na nich tátové visí. Ale to je v pořádku. To je podle mě dané od přírody. Ale je pravda, že nejspořádaněji jsem se snažil vychovávat tu nejstarší, u těch dalších dvou už jsem pokaždé o něco polevil.

V seriálu Ulice hrajete přes deset let bodrého starostu Hložánka a také vás proslavila role policisty Korejse v Případech 1. oddělení. Jak moc vás tyhle role baví a existuje nějaká, na kterou jste ve své kariéře patřičně hrdý?

Každá role má něco do sebe. Na Hložánkovi se mi líbí určitá volnost, protože při jeho postavě můžu trochu improvizovat, což nebývá u seriálů příliš obvyklé. Role policisty Korejse se taky povedla. Dokonce se bude ještě vyvíjet, dotočili jsme totiž pokračování, které poběží na obrazovkách na podzim. Ale jestli jsem na něco hodně pyšný, tak je to role Petra Pitharta v seriálu České století. To jsem si dával hodně záležet, už jen proto, že jsem hrál žijícího člověka.

Znali jste se osobně?

Ne. Ani před rolí, ani následně. Ale stala se taková kuriózní věc. Když jsem jel jednou z natáčení z Kavčích hor, tak jsem si náhodou sednul v metru přímo naproti němu. Vtipné bylo, že jsem měl ještě po natáčení rozcuchané vlasy jako on. Ale nedal jsem se s ním do řeči, to mi bylo žinantní.

Je nějaká role, která vás láká? 

Vysněnou roli nemám. Většinou beru, co mi nabídnou, samozřejmě po nějakém uvážení. To ale neznamená, že bych se musel na všechno, v čem jsem hrál, dívat.

Blíží se pomalu prázdninová sezona, uvidíme vás v letních představeních?

Já je nemám moc rád. Je to podle mě spíš taková atrakce než opravdové divadlo. Taky nestojím o to, aby se mi do role pletli pokřikující ptáci a podobně. Navíc se na mnoha scénách hraje s mikroportem, to se mi nelíbí, nemám rád, když je mezi mnou a divákem moc techniky. Občas akorát jezdíme po venku s představeními Rozmarné léto nebo Zkurvení Havlisti, ale to se dá hrát i na koupališti nebo na zahradě.

Takže budete mít přes léto víc volna. Dokážete vůbec relaxovat?

Jestli někdy relaxuju, tak rozhodně rukodělně. Většinou pracemi na zahradě kolem našeho domu nebo na chalupě. Umím opravit všechno možné. Myslím, že kdybych nebyl hercem, nejspíš bych se živil jako truhlář nebo hodinář. To by mě bavilo. Mám rád mechanické věci, protože jdou pochopit. Taky mě uklidňuje tikot hodin.

Máte prvního vnuka, jak si užíváte roli dědečka?

Eliška s vnukem bydlí kousek od nás, takže občas jezdím s kočárkem. Ale je to zřejmě magnet na ženy, které mě zastavují a oslovují, třeba v parku. Jsem pro ně snadná oběť a s tím kočárkem se špatně kličkuje. Dětským hřištím se rovnou vyhýbám. Když byly moje holky malé, chodil jsem si s nimi raději hrát někam stranou, protože dětská hřiště jsou plná maminek, které vedou pískovišťové řeči – řeší děti, manžely a milence.

Ve vašem životě ale nebylo všechno jen růžové, prošel jste si i náročným obdobím, kdy jste skončil s depresemi na psychiatrii. 

Už je to asi dvacet let. Byl jsem na psychiatrickém oddělení ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích přes prázdniny a bral jsem léky. Pak jsem ještě šest let chodil na skupinová sezení. Chtělo to zkrátka čas, aby se duše uzdravila.

Co jste potom změnil, aby se to už nestalo?

Určitě nejde nic změnit ze dne na den, stejně jako vás deprese či úzkosti nepřepadnou ze dne na den. Musí se přeskládat část vaší osobnosti a já tu svou hlavu budu přeskládávat až do konce. Je to úkol na celý život. Člověk se musí pořád snažit, aby se ze všeho nezbláznil.

O vašich depresích jste promluvil i v závěrečné emotivní řeči StarDance a díky tomu jste navázal spolupráci s organizací Fokus Praha, která lidem s duševní poruchou pomáhá. Jak k té spolupráci došlo?

Na StarDance dělala dramaturgyni Kateřina Uhlířová, která pak přešla pracovat k organizaci Fokus Praha. Požádala mě, abych se stal jejich tváří.

Pro Fokus Praha jste natočil spot ke kampani Svoboda uzdravuje, hrajete tam blázna. Co má divákům za úkol sdělit, předat?

Že existují cesty, jak si nechat pomoct, když to potřebujete.

Organizace Fokus Praha vznikla jako jedna z prvních neziskových organizací u nás. Zaměřuje se na pomoc lidem s duševním onemocněním. Mimo jiné ale také pomáhá s osvětou, hledá cesty, jak dostat na trh práce lidi, kteří jsou mnohdy svojí nemocí handicapovaní. Fokus Praha také pomáhá s realizací reformy péče o duševní zdraví.

Více o Fokusu si přečtěte zde.

Podpořit můžete jednorázovou dárcovskou SMS podle výše příspěvku 30, 60 nebo 90 Kč ve tvaru DMS FOKUS 30, DMS FOKUS 60 nebo DMS FOKUS 90 na číslo 87 777. Pokud chcete přispívat dlouhodobě, pošlete SMS ve tvaru DMS TRV FOKUS 30, DMS TRV FOKUS 60 nebo DMS TRV FOKUS 90. Každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30, 60 nebo 90 Kč.

Podpořit můžete také veřejnou sbírku Fokusu Praha na účet číslo 77070277/0100. Více informací, jak pomoci, najdete na stránkách Fokus Praha.

Přečtěte si také rozhovor s psychiatričkou z Bohnic Annou Moricovou. Jak se nezbláznit, když máte pocit, že se zbláznil celý svět?