Článek
Prý jste chtěl být novinářem. Proč jste se jím nestal?
„Tehdy mi na novinařině imponovala hlavně možnost jezdit do zahraničí. Budu si jezdit po světě v poměrech, kdy se nikam nesmí, říkal jsem si, to bude to pravé. Brzy mě to ale přešlo, protože mi došlo, že tahle výhoda je asi vykoupená něčím jiným.“
Jsou knihy, které píšete, pozůstatkem téhle touhy?
„Pro sebe jsem si psal vždycky. Když došlo na to, že jsem měl psát o svém životě, nesvěřil jsem to nikomu jinému, jen jsem si potom najal někoho, kdo to poskládal.“
Baví vás psaní?
„Zpočátku to bylo těžké. Začal jsem psát na počítači, ale brzy jsem pochopil, že tudy pro mě cesta nevede. Chtěl jsem, aby napsaný text byl důsledný a hotový, aby ho po mně už nikdo nemusel opravovat, a počítač mě jenom zdržoval. Vzal jsem tedy do ruky tužku a najednou, z hlavy přes ruku, to letělo samo. A trvá to dosud – když chci psát něco smysluplného, jedině tužkou. Další úskalí přišlo, když jsem začal psát historky, které jsem předtím vykládal na jevišti. Tehdy jsem do důsledků pochopil, jak velký je rozdíl mezi mluveným a psaným slovem.“
Máte novináře rád, když jste chtěl být jedním z nich?
„Není pochyb o tom, že novinařina k naší profesi neodmyslitelně patří, a proto, když můžu, vyjdu vždycky vstříc. Je samozřejmě rozdíl mezi novináři a pak těmi, kteří se tak jenom představují a jsou z bulváru. K nim žádnou náklonnost nechovám.“
Místo novináře jste hercem. Herce máte rád?
„Mám. Herec je citlivá duše. Jsme snadno zranitelní, kdeco se nás dotkne, kdeco velmi intenzivně prožíváme. Co se duše týče, herec s hercem si rozumí. Jiná věc je, že ne s každým hercem může být herec kamarád. Ty mám spíše mezi jinými profesemi.“
A do třetice – když se z vaší profese setře všechen pel, zbude práce. Máte svou práci rád?
„Já bych neřekl, že je to práce. Já bych to nazval posláním. Když někdo v naší profesi něco vytváří, usiluje o to, aby to udělal co nejlépe a divákovi tím předal nějaké poselství. Je pravda, že to je někdy velká dřina. Je-li to tedy práce, je to rozhodně práce neobyčejná a já se na ni dívám jako na poslání.“
S manželkou Zuzanou na festivalu v Karlových Varech v létě 2010Foto: isifa
Která ze všech tváří herectví, které jsou vám vlastní – od baviče po filmového herce – je vám nejbližší?
„Jsem rád, že jedna doplňuje druhou, protože se domnívám, že herec by měl být všestranný. O to se celou svou kariérou snažím. Mám k tomu dobrou výchovu z Divadla Na provázku, kde režiséři preferovali, dokonce po nás požadovali, autorské herectví. Tedy takové, kdy herec vstupuje aktivně do tvorby představení a vnáší do něj svůj autorský podíl. Je logické, že z toho vyplynuly i některé odbočky, které herectví doplňují a zároveň jsou trochu odtažité: to, že i zpívám, tančím, žongluju, stepuju, nepovažuju za žádnou zvláštnost, nýbrž za součást herecké všestrannosti.“
Patří tam i vaše vypravěčství?
„Herec podle mě musí být i vypravěčem. Stejně jako vypráví prostřednictvím textů rolí, měl by umět vyprávět jako člověk. To je ohromné plus. Když jsem tedy zjistil, že to funguje, byla to velice cenná zkušenost a bonus k tomu, co běžně dělám v divadle. Přišlo to navíc v pravý čas, v době, kdy se ztrácí kontakt mezi lidmi, kdy jsou stále řidší případy, že se lidé dokážou bavit sami, bez televize.“
Není to z toho všeho, co děláte, to nejlacinější?
„Především to s ohledem na vaši předešlou otázku považuji za velkou dřinu. Je to nesmírně těžké. Vystavět příběh tak, aby se dal vyprávět, měl pointu a ještě zaujal posluchače, není jen tak. Spousta lidí si myslí, že je to jednoduché. Není. Tím pádem to není ani laciné. Je to velmi těžce vykoupený úspěch, za který jsem o to vděčnější.“
Herec navštívil i křest knihy Kapitán Tomáš UjfalušiFoto: isifa
Na svých webových stránkách máte motto, výrok Vladimíra Dvořáka o tom, že kdo chce být v televizi běžcem na dlouhou trať, nesmí se v ní objevit častěji než jednou za měsíc. Řídíte se tím?
„To je velká pravda, protože když se objevujete na obrazovce častěji, ztrácíte hodnotu. Řídím se tím, i když se to ne vždy dá ovlivnit. Televize úspěšné pořady pochopitelně ráda reprízuje, a už z toho plyne nebezpečí, že méně pozorný divák, který se nepodívá na rok výroby, nabude dojmu, že se opakujete vy sám, nikoli televize. Jinak jsem ale vždycky dbal, aby moje pořady měly měsíční periodicitu, a dokonce i na to, aby po rozumné době skončily, jako s loňským prosincem skončila talk show Trumfy Miroslava Donutila."
Z téhož důvodu se asi nevyskytujete v žádném z nekonečných televizních seriálů. Odmítáte i ty nejlákavější nabídky?
„Pro mě nejsou žádné lákavé. Chápu a respektuji, že mladý herec se musí nějak živit, a seriál mu to umožní. Mě představa, že se na roky uvážu do seriálu, neláká. Pro mě je mnohem výhodnější vytvářet takzvané solitéry, kvalitní tvorbu, a to jak v televizi, tak i ve filmu jednou za čas, když to stojí za to.“
Dvacet let jste věrný Národnímu divadlu. Proč zrovna téhle scéně, když narůstá počet vašich kolegů, kteří ji už nepovažují za právě kýženou metu?
„Musím se pousmát: kritický postoj oněch nejmenovaných kolegů se zpravidla zásadně mění ve chvíli, kdy je Národní divadlo osloví a nabídne jim angažmá. Marná sláva, Národní divadlo je vrchol českého divadelnictví. Kam jinam by chtěl herec za svou kariéru doputovat než právě tam? A když už tam je, měl by usilovat o to, aby uspěl nejen on sám, ale i inscenace v něm vytvářené, že bude nabízet kvalitní repertoár pro danou diváckou generaci. My se o to snažíme, tu s větším, tu s menším úspěchem, ale jsme pod přísnějším drobnohledem než jiná divadla, která usilují o totéž, ale mají na rozdíl od Národního právo na aspoň nějaký pardon.“
Nikdy jste neměl cukání odejít?
„Měl, v situaci, kdy mi divadlo zabraňovalo věnovat se činnosti mimo ně, a té tehdy nebylo málo. Tehdy jsme se ale s šéfem činohry domluvili a on mi vyšel vstříc. Hrál v tom roli ale i prostý faktor věku, kdy už člověk nemá prostě tolik energie jako před dvaceti lety, kdy jsem do divadla přišel a kdy jsem dokázal zvládnout čtyři i pět premiér za sezonu. To už dnes není možné.“
Neříká se, že z Národního divadla se nedá odejít?
„To se skutečně říká a já jsem o tom tvrzení přemýšlel už v dobách, kdy jsem neměl ani tušení, že tam jednou budu hrát. Říká se to, ale není to pravda. Z Národního divadla se dá odejít a mnoho kolegů to dokázalo. Jiné to potkalo. Já ale nemám důvod.“
Křest CD Miroslava Donutila a Karla Gotta se záznamem představení Spolu na kus řeči se konal loni v květnuFoto: isifa
Co vás tam drží?
„Na to je jednoduchá odpověď: až na dvě tři výjimky jsem měl v Národním divadle štěstí na samé skvělé role. Nikdy jsem veřejně nevyhlašoval žádné své divadelní sny, byť jsem měl představu, jaké role bych si asi chtěl zahrát, a v Národním se mi jeden za druhým plnily. Většina rolí, které mi dramaturgie nabídla, plnila nějaký můj sen. To samo o sobě stačí, aby se herec takového divadla držel. Přidejte k tomu i to, že v žádném jiném divadle se vám nepoštěstí pracovat s takovou plejádou režisérů jako tam: jednou s Morávkem, jednou s Pitinským, tu s Dočekalem, tu s Rajmontem a jindy zase s jedním z nejlepších světových divadelních režisérů Robertem Wilsonem.“
Jste třicet pět let šťastně ženatý. Na vás si bulvár moc nesmlsne…
„Ale smlsne si i tak. Když mu skandál neposkytnu, vyrobí si ho. Umí z fotografie, na které je pět lidí, tři vyříznout a nechat tam jen vás s někým takzvaně kompromitujícím. Pár skandálů mě potkalo, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Řídím se moudrostí klasika společenského a showbyznysového života Karla Gotta, který říká, že každá ostuda vyvolaná v tomto státě bulvárem trvá jen týden. Ten je třeba překonat. Jen jednou, kdy už to přerostlo únosnou mez, jsem situaci řešil.“
Jak? Soudil jste se?
„Kdepak! To je buď předem ztracené, anebo, i když nakonec vyhrajete, obětujete tomu tolik času, úsilí a nervů, že výsledek za to vlastně ani nestojí. Obzvlášť když soudní proces zase jen zvedá bulváru náklad. Ne, já to řešil zpříma. Ručně. Nijak se tím nechlubím, ale myslím, že to bylo nejadekvátnější, účelné a rychlé řešení.“
S kolegyní herečkou Simonou Stašovou na oslavě 81. narozenin herečky Jiřiny BohdalovéFoto: isifa
Jak se vám podařil ten obdivuhodný, vzácný výkon být pětatřicet let s jednou ženou?
„Copak mně, ale jak se to podařilo jí? To je opravdu obdivuhodné. Která jiná žena vydrží s chlapem, jenž je neustále v tahu, pořád má nějakou práci, je nervózní, protože pořád něco vytváří a každého s tím otravuje, který vinou toho není schopný ani tak triviálního úkonu, jako je zatlouct hřebík nebo udělat lavičku na zahradě? Tohle, ale i postavení domu, výchova dětí, starost o rodinu, to všechno zůstalo na mé ženě. To naše výročí je hlavně její zásluha a já jsem jí za ně vděčný.“
Na čem by vás tedy mohl bulvár ještě nachytat? Opilý se po zemi taky neválíte…
„Dlouhá léta jsem měl ze zdravotních důvodů pití zakázané. A jak je vždy všechno špatné k něčemu dobré, dnes, kdy už pít můžu, mám k alkoholu rozumný přístup, v němž mi rozum i cit správně napovídají, kdy už mám dost. Proč tolik toužíte po tom, aby měl bulvár mohl na něčem nachytat? Já o bulvár nestojím a on o mě taky ne. Považuji to za logické.“
Tak snad se senzacechtivá veřejnost ukojí na skandálech vašeho mladšího syna Martina, který už si taky ošlapává prkna Národního divadla. Mládí by mohlo být ještě divoké, ne?
„Myslím si, že tohle má v paži úplně stejně jako já, a i proto se bude snažit, aby o něm bulvár neměl co psát. Když bude přesto psát, předpokládám, že k tomu přistoupí stejně racionálně jako já. Ale to už je spíš na rozhovor s Martinem.“
