Mirka van Gils Slavíková: Ta, co s ní peče celá země

Ještě před půl rokem byste asi do seznamu známých cukrářů Mirku van Gils Slavíkovou (59) nezařadili. A to i přesto, že nasbírala prestižní ocenění na mezinárodních soutěžích a pekla dorty pro nejslavnější osobnosti světa – kytici karamelových růží pro Angelu Merkel, pomerančový cheesecake v kakaovém cigaretovém papíru pro americkou ministryni zahraničí Condoleezzu Rice, dezert pro herce Daniela Craiga nebo karamelového slavíka pro nezapomenutelného Karla Gotta. Je autorkou několika knížek o pečení a vaření. Kromě toho zvládla vychovat 3 děti –  Hanu (40), Matěje (25) a Clarka (23).

Soutěž ji dovedla do našich obýváků a inspirovala ke sledování jejích videí s recepty. Jaká Mirka je – a nejen jako cukrářka?

Není vám líto, že vás mnoho lidí objevilo až díky soutěži Peče celá země?

Člověk se objeví vždy, když je jeho čas. Život mi ukázal, že nic nelze uspěchat. Často neuspějeme právě pro spěch.

Často mluvíte o svém tatínkovi a o tom, že to byl on, kdo vám cukrařinu vlastně „nadiktoval“. Kam vás směřovali vaši rodiče?

Můj tatínek i maminka byly stěžejní osoby v mém životě. S maminkou jsme měly pevný, ale ne až tak jednoduchý vztah. Až věkem jsem pochopila, jak hluboce jsme se milovaly a jak silná byla její snaha mě chránit. Podporovala mne a vždy si přála, abych absolvovala prestižní soutěž cukrářů v Basileji. To jsem později také udělala a získala zlatou medaili. Bohužel až měsíce poté, co odešla...

Tatínek prodělal úraz, který nás všechny poznamenal na zbytek života. To, jak se k tomu maminka postavila, nás naučilo laskavosti a trpělivosti stát při partnerovi, když to potřebuje.

Jaké vlastnosti jste po nich zdědila? 

Od maminky mám schopnost učit, vztah k ručním pracím, lásku k dětem, přírodě a k rodině. Množství lásky a schopnost milovat mám od obou. Jsem ráda, že jsem to dokázala předat i svým dětem – a odměnou mi bylo, když mi synové řekli, že teď je jejich čas mi vracet, co jsem já investovala do nich.

Často zmiňujete chutě jako od babičky. Přebírala jste od té své rodinné recepty?

Moje babička byla z mlynářské rodiny, charakterizoval ji selský rozum a péče o rodinu. Byla velmi moudrá a naučila mě mnohému, včetně bylinek, fermentování, konzervování, pečení, vaření. Ona i rodiče mě učili mít velký respekt k práci jiných, k energii, kterou do toho dávají, ale i ke kvalitním surovinám. I proto se těžko smiřuji s plýtváním v našich provozech. Těší mě, že v tom mém šetření pokračují i moje děti, speciálně Clark, který je kuchařem-cukrářem.

Pocházíte z Plzně, ale vaše pracovní dráha začínala v Praze. Proč jste odešla do hlavního města?

Musím přiznat, že jsem nikdy nebyla svatoušek a šla jsem vždy proti proudu. Praha mi nabídla větší možnost rozvoje v řemesle, které se stalo mojí vášní. Přesun do Prahy měl původ i v mojí snivé povaze a touze poznávat.

V roce 1989 jste i s manželem a dcerou odešli do Německa a poté do Jihoafrické republiky. Proč právě tam?

Mým snem bylo odjet do Brazílie, což má spojitost s koníčky mých rodičů – pěstování subtropických a tropických rostlin a chov exotického ptactva. Chtěla jsem tuhle exotiku navštívit osobně. Brazílie nám nevyšla, ale Afrika mi vše vynahradila.

V Johannesburgu jste vedla cukrárnu. Jak jste se k tomu dostala, měla jste tam kontakty?

Ve světě kontakty ani tolik nepotřebujete. Spíš je třeba být ve správný čas na správném místě a nabídnout to, co právě potřebují. Majitelem cukrárny byl bankéř, který měl pekařinu jako hobby, a potřeboval evropského šéfa, který umí péct. No, a já byla po ruce.

Po smrti tatínka jste se rozhodla vrátit zpátky do republiky, ale zvolila jste zcela originální způsob...

Ano, splnila jsem si svůj sen přejet Afriku jako Hanzelka se Zikmundem. Bylo to spontánní rozhodnutí. Během pobytu v JAR jsem se rozvedla a našla si nového muže. Ten neváhal usednout do Volkswagen Brouka a na tuhle cestu se se mnou vydat.

Projíždět kontinent, který je z mnoha důvodů považován za nebezpečný, v maličkém autě, blondýna... Jaké to bylo?

Byla to nejúžasnější cesta mého života. Přejeli jsme kontinent beze zbraně, bez konfliktu. Možná v tom bylo i trochu naivity, ale až na malárii to byla cesta bez problémů a úžasná. Respektovali jsme, že jsme tam na návštěvě, a chovali se uctivě, což nám otevřelo mnohé dveře. A přiznávám, že jsem byla jako velká blondýna atrakcí. Ale je fakt, že dceru jsem raději poslala s babičkou domů letadlem.

Co vám to dobrodružství dalo?

Tahle cesta mě ovlivnila na zbytek života. Díky ní budu mít vždycky vztah k přírodě a její ochraně. Nikdy nezapomenu, jak k nám přišly žirafy na pár kroků a nebály se. Na přírodu, která je tak čistá, že se vám nešpiní košile tak rychle jako v Praze. Po návratu do Evropy bylo těžké se aklimatizovat, všechno mi přišlo jako honění se za něčím, co je zbytečné.

Po návratu domů se vám postupně narodili dva synové. Ale ani se třemi dětmi jste se nezastavila. Chvíli jste žila v Kalifornii, ve Švýcarsku, ve Francii. Pracovala jste naplno, vzdělávala se v oboru, vyhrávala prestižní soutěže... Jak jste to zvládala?

S dětmi mi velmi pomáhala maminka, která mne zastupovala doma, já byla „táta na montáži“. I díky tomu se děti brzy zapojily do chodu domácnosti a byly samostatné. A když jsem se později rozhodla pro život na volné noze, byla to cesta sice velmi těžká, ale umožnila mi prožít daleko více času s dětmi.

Už přes deset let žijete v Holandsku. Proč právě tam?

Do Holandska jsme se odstěhovali za mým mužem. I když se ukázalo, že to manželství byl omyl, kluci zde zapustili kořeny, takže tu jsou doma a já s nimi. Ale vracím se ráda do Čech a odtud po čase zas zpátky do Holandska.

Nelze přehlédnout vaši oblibu ve výrazných barvách oblečení, doplňků i vlasů. Řekla jste, že jste si je naordinovala. Proč?

Prožila jsem takové tmavé životní období a právě v něm jsem se rozhodla, že mi ho barvy pomohou vylepšit. Černá barva je nuda, smutek, deprese – a to už nechci. Výrazné barvy už jsou moje a je úchvatné pozorovat, jak mi i synové vybírají to správně barevné oblečení, kabelky a botičky.

Pekla jste pro slavné a známé světové osobnosti a uspěla i u těch, kteří sladké až tak nevyhledávají. Jak se vám podařilo jim vyrobit dort na míru?

Kvalitní gastronom musí být z velké části i psycholog. Řekněte mi, co jíte, a já vám povím, kdo jste. A pak vám mohu nachystat to, co vás vynese do nebe, naladí pozitivně a bude pro vás i zdravé. Proto jsem si o nich vždy dopředu zjistila maximum a trefila se do jejich chutí.

Jaký dort by byl na míru vám?

Asi bych nedovedla vybrat jeden dort, ale udělá mi radost cokoli, co mi někdo upeče s láskou.

Váš obor je sladký, ale vy máte intoleranci na cukr. Netajíte se tím, že to je důsledek bariatrické operace, kterou jste absolvovala ve snaze výrazně zhubnout...

Ano, v roce 1999 jsem byla na operaci žaludku. Dnes už je to bezpečný zákrok, ale u mě se to tenkrát nepovedlo a musela jsem absolvovat ještě gastritic bypas čili rozdělení žaludku, které s sebou přineslo i intoleranci na cukr. Nicméně mi pomáhá v udržení si postavy v prostředí, kde to není snadné. Prostě sladké nejím, nebo minimálně.

Na Facebooku zveřejňujete videa z pečení. Jistě dostáváte hodně ohlasů a žádostí o radu. Vypozorovala jste nějaké chyby, které laici nadšení do pečení nejčastěji dělají?

Mám velkou radost z fotografií povedených výrobků, a to i těch, do kterých by se sami nikdy neodvážili pustit. To přesně jsem chtěla, aby se mnou mohli péct opravdu všichni. Lidé si píší hlavně pokud chtějí změnit surovinu v receptu nebo vyjasnit postup. Mám radost, když vidím, kolik je mezi nimi vynikajících cukrářů a pekařů, a jsem ráda, že si i takhle plním svůj sen je dál vzdělávat a učit.

Jaké plány máte do budoucna? Co je vaším sladkým cílem?

Momentálně věnuji většinu pracovního času práci na nové knize, která by měla vyjít na podzim a její vydání lze podpořit HitHitovou kampaní, protože jsem se rozhodla ji vydat sama. Také pořádám kurzy pro zájemce o pečení – nemám potřebu tajit své receptury a postupy. Naopak je pro mne zásadní je předávat dál. Takže moje plány jsou jasné: psát, natáčet, vyprávět a navštěvovat všechny, kteří mě chtějí mít. A hlavně péci s láskou.

Přečtěte si i další zajímavý rozhovor se zakladatele obchodu Rohlík.cz – Tomášem Čuprou.