Michal David: Jsem komerčák. Hudbou chci vydělávat peníze

Naposledy jsme si povídali, když jsi částečně s rozpaky, více ale s dychtivostí plánoval návrat k jazzu. Jak to dopadlo?

„To už musí být tak tři roky. Pak jsme s Pavlem Jakubem Rybou a sestavičkou, kterou jsme dali dohromady, zkoušeli u mě v garáži. Od té doby jsme odehráli asi dvacet koncertů, včetně nějakých jazzových festivalů.“

S jakým ohlasem?

„Ze strany některých pořadatelů došlo bohužel k dramaturgickému omylu. Byť jsme jim vtloukali do hlavy, jak jsme uměli, ať plakáty oznamují jazzový koncert Pavla Jakuba Ryby s kapelou a Michal David jako host, aby tam dostali lidi, uváděli to samozřejmě jako moje vystoupení. Takže samozřejmě přišly fanynky Největších z nálezů a ztrát, sedly a my jsme začali hrát funky. Koukaly jako zjara a já jim horko těžko vysvětloval, že přišly na jazzový koncert. Později se to trochu srovnalo, ale samozřejmě zájem nebyl masový, protože na něco takového jdou jen fajnšmekři. Tři sta, maximálně pět set lidí v sále, žádné tisíce.“

A ti si libovali?

„To víš, ta konfrontace mezi jazzem a Michalem Davidem spoustě lidí nedá spát. Na koncerty chodí i různí muzikanti a kolikrát jsem si před vystoupením vyslechl jejich vyzývavé poznámky: Tak to jsme teda zvědaví, co nám předvedeš, popíku! A jak jsme pak hráli, postupně jihli a po skončení zase chodili, a už jen žasli. Prý – proč jsi to nikdy nedělal? Tak jsem jim to vysvětlil, jak to vysvětluju celý život: jsem komerčák a rozhodl jsem se muzikou vydělávat. Jakoukoli muzikou. Jenže jazzem bych se neuživil.“

Kapsa tě tedy táhne k popu. A srdce?

„Srdce mě táhne samozřejmě spíš k jazzu, protože jsem především muzikant. To se nedá srovnat. Tady se člověk úplně uvolní. Má možnost improvizace, kdežto můj běžný koncertní program je dnes už do vteřiny načasovaný, včetně projekcí, animací, a stačí jen trochu uhnout s tempem, a jsi rázem jinde. U jazzu hraješ jednu skladbu pokaždé jinak.“

To z tebe za ty roky nevyprchalo? Zůstalo to tam?

„Muzikantství z člověka nevyprchá. Ale jinak jsem tři měsíce cvičil na piano, než jsme se pustili do zkoušení. Prsty už neposlouchaly. Jedna věc jsou doprovodné akordy, sem tam nějaké sólo, druhá je jazz. Na ten už jsem měl prsty hodně ztuhlé.“

A co dál s tím?

„Vyšlo CD i DVD, a už máme pozitivní reakce z Ameriky, taky v Melody Makeru vyšla příznivá recenze. Poslali jsme je i na festival do Montreaux, kde nám to sice letos nevyšlo, ale rýsuje se to na příští rok. A jinak hrajeme. Osm deset koncertů ročně.“

Kdežto popových máš kolik?

„Zhruba sto dvacet.“

Tím je jasné, že ani teoreticky neuvažuješ o přesedlání.

„Ale teoreticky o tom uvažuju. Ale na později. Dokud ode mě lidi chtějí to, na co jsou zvyklí… Zpěváků, kteří dnes vyprodají sportovní haly, tady moc není, takže není radno si s tím zahrávat. A spíš být pokorný a děkovat za ty možnosti.“

Za pár dnů ti bude dvaapadesát. Když jsi se stal nekorunovaným králem diskoték, bylo ti o hodně méně, měl jsi víc vlasů, vážil jsi méně než teď. Jak si připadáš dnes v té pozici?

„Copak věk hraje roli? Navíc mezi mladými lidmi se na něj dá docela snadno zapomenout a cítit se o dost mladší. Jestli se ptáš na to, jak se mi ve dvaapadesáti zpívá, že sbírám céčka, tak ano, určitý rozpor tam pociťuju. Můžu tě ujistit, že i muzikantsky. Ale co naplat, lidi to ode mě pořád chtějí. Kdybych to nedal, připravil bych jim velké zklamání. Že bych ale Céčka zpíval v sedmdesáti, to si opravdu nedovedu představit. To si snad už budu muzikou dělat jenom radost. Čímž nechci říct, že tohle mi radost nepřináší. Těší mě vyprodané haly, jsem rád, když si lidé zpívají se mnou, standing ovation, to všechno ano. Ale muzikantská radost je trochu jiná než komerční.“

Nejsi z toho všeho už trochu otrávený? Nebo přejedený? Nebo znuděný?

„Co mi opravdu víc a víc vadí, jsou najeté kilometry, dálky a čas prosezený v autech. To se asi dá připsat i věku. Ve dvaapadesáti je člověk pohodlnější než ve dvaceti. Když už jsem na místě, baví mě to pořád stejně. Dokonce i zkoušky, když hrajeme s kapelou, i podpisovky, kde čeká třeba i tři sta lidí, takže někdy trvají stejně dlouho jako samotný koncert. Focení s fanoušky… To všechno beru jako určitou poctu. Kdybych jim byl lhostejný, asi by se fotit nechtěli. Je to ten lepší případ a ti lidé si nezaslouží, abych je poslal do háje, což někteří moji kolegové dělají.“

Čím je v nejbližší čase oblažíš?

„Už dlouho chystám projekt, na který mi pořád nezbýval čas, ale teď už se k němu schyluje: Michal David Classic, to znamená moje písničky se symfoňákem…“

Jejda, Céčka se symfonickým orchestrem?!?

„Zrovna Céčka opravdu ne, ale i pár rychlejších věcí tyhle aranže unese, třeba Discopříběh. Těžiště bude ale v baladách, které jsou harmonicky velice bohaté. A pak další věc, kterou ale nevím, jestli fanoušky oblažím. Minimálně to bude něco, co ode mě nejspíš nečekají. Další muzikál, ale protože půjde o příběh Maty Hari, odehrávající se v době první světové války, v éře kabaretů, bude stát na dobové, především swingové a ragtimové hudbě.“

Pojďme si chvíli povídat o tvém angažmá v nedávné reality show…

„Hlas ČeskoSlovenska ale není typická reality show. Já v tom vidím spíš jakýsi moderní festival, kde se představují lidé, kteří skutečně zpívat umějí, často i profíci, předem vybraní porotou profesionálních muzikantů. Nikdo tu nikoho nezesměšňuje, není tu žádná Hvězdná pěchota.“

Někoho jsi tam objevil?

„Ano, Ivannu Bagovou, kterou jsem si vybral jako kouč hned na začátku a která to taky nakonec celé vyhrála. Kvůli ní jsem ostatně dnes přišel pozdě, protože už spolu pracujeme na desce. Zaujala mě už jen tím, že byla prostě jiná než ostatní v té soutěži. Je Ukrajinka a má v sobě jakousi pokoru, kterou tady už pomalu nenajdeš. Snad vyplývá i z toho, že věří v Boha. Celkově z ní cítíš, že z ní jde dobro. A do té skvadry moc nezapadla, až dokonce musela z hotelu, kde všichni soutěžící bydleli, utéct, protože ostatním byla poněkud trnem v oku. Taková černá ovečka…“

Ale to jsi svým způsobem i ty. Veleúspěšný, přitom poněkud pohrdaný. Jak to neseš? Jeden čas se zdálo, že trpce.

„Ne snad trpce, ale řekněme zklamaně. Můžu se ptát nahoru dolů, co dělám špatně, ale když na to nedostanu odpověď, když na to nepřijdu, přináší to zklamání. O to víc je pak nepochopitelnější rozpor mezi mými fanoušky a hudební branží. Jedni mě milují, druhá mi nemůže přijít na jméno. Může se o mně vědět, že jsem autorem úspěšných hitů, už i muzikálů, že jsem dobrý muzikant, ale není to nic platné. Branže – mám teď na mysli takzvaně seriózní kritiky a muzikanty mimo komerční pop music – mě mezi sebe nepřijala a od počátku stojím mimo ni. Jako bych celý život něčím vybočoval. Snad v tom hrají roli geny, které se ve mně pomíchaly – komedianství s tátovým obchodnickým pragmatismem, které se odráží v touze prodat čehokoli víc než druhý. Jelikož jsem v tom úspěšný, nemůže to nenarazit na závist.“

Tedy ne trpkost, ale zklamání? To z něj pramenily tvoje úvahy, že bys to zkusil jinde, když doma je těžké být prorokem?

„Jestli máš na mysli pokus dostat píseň Teď královnou jsem já na album Céline Dion, tak to byla jen jednorázová snaha. Vyprovokoval ji producent a skladatel Michael Jay, který s Dion už předtím pracoval. Písnička se dostala do úzkého výběru dvacítky skladeb na desku, kterou tehdy chystala, jenže potom ze dne na den padl šéf firmy Sony Music Tommy Mottola, který album produkčně připravoval, a všechny jeho plány, týmy, které měl připravené, šly k ledu. Už to, že jsem se dostal tak malý krůček k takovému úspěchu, mě může těšit. Ale abych byl upřímný, já o něco takového ani neusiluju. Mohl bych rozeslat nějaké své věci na různé strany a myslím si, že by je nemuseli hodit rovnou do koše, ale nedělám to.“

Z charakteru tvorby, možná i trochu z osobního typu bych čekal, že budeš vítanou potravou pro bulvární média, a ono přitom nic moc. Jak se ti daří se jim poměrně vyhýbat?

„Moc jim toho nenabízím. Senzací, kterými se živí, se u mě nedočkají. Nechodím na večírky, nevyhledávám celebritní party s modelkami v hlavních rolích, protože mě strašně nebaví. Vycucávají ze mě energii. To si raději sednu s malou partou kamarádů na dobré víno, ať už u mě doma, nebo někde v nenápadné vinárně. Co dál? Milostné aféry jim taky neposkytuju. S Marcelou jsme už osmadvacet let a bulvárem akorát trochu zamával náš vnuk Sebastian. Už jsou mu ale dva roky, takže máme zase klid a je to tak jenom dobře.“