Michaela Kuklová: O rakovině, strachu a rozchodu z lásky

Michaela Kuklová (52) patří mezi vyhledávané a oblíbené české herečky. Hrála v mnoha pohádkách, které diváci milují: třeba ve strašidelném příběhu O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) nebo v sérii Z pekla štěstí (1999, 2001) a jmenovat bychom mohly i mnohé další. Její osobní život ale nebyl vždy pohádkový.

Vaši nemoc neodhalil mamograf ani ultrazvuk a svou diagnózu jste si musela doslova „vybojovat“. Přístroje neodkryly problém, který jste tušila. Většinu žen by asi výsledky mamografu ukolébaly.

Ukolébaly i mě. Podstatné je říct, že u mě neselhaly jen dva druhy mamografu, ale i opakovaná ultrazvuková vyšetření. Prosadila jsem se až se sedmicentimetrovým nálezem. Ultrazvuk neodhalil ani makrometastázu v uzlině. Signály těla přitom začaly už před pěti lety a neignorovala jsem je úplně: začala jsem na netu vyhledávat prevenci rakoviny, takže jsem pila řepu, jedla jsem kombinaci vitaminů na snížení homocysteinu, dělala jsem antioxidační kúry, začala jsem zdravěji jíst, pila jsem goji a tak dále. Hlava proto chtěla uvěřit přístrojům, a tedy tomu, že jsem v pořádku. Chtěla jsem věřit, protože jsem nikdy neslyšela, že mohou selhat, natož obě zobrazovací metody současně.

Jaký to byl pocit, když se biopsií ukázalo, že to je opravdu nádor? Pro ženy, které to zjistí „klasicky“, to je hlavně strach a šok. U vás to asi paradoxně musela být částečně i úleva, že jste se nedala odbýt...

Byla to směsice pocitů, ne strach o život, ale strach ze změn, co to udělá se životem. Jestli budu moci pracovat a dál zajišťovat vše potřebné, a samozřejmě i úleva, že se budu léčit. Vždyť mám stále malé dítě, které mě bytostně potřebuje.

Jakou prognózu vám lékaři řekli? A ptala jste, proč právě vy jste onemocněla?

Slyšela jsem, že bych se měla vyléčit, a o příčinách jsem nepochybovala. Nedivila jsem se ani trochu, spíš mě udivuje, že to nepřišlo o dost dřív. Prožila jsem období velkých stresů a strachů.

Pamatujete si, na koho a na co jste myslela jako první?

Myslela jsem na spoustu věcí, mozek začne chroustat data na plné obrátky, ale středem všeho byl syn a možnost dál vše zvládat, tedy mít příjem a fungovat naplno, jak si žádá rodina, dům, pes…

Měla jste hned jasno, jestli o nemoci budete veřejně mluvit? Muselo vám být jasné, že se toho chopí média, že to bude spousta lidí probírat.

Měla jsem jasno v tom, že to budu tajit, dokud to půjde. Ale sešlo se víc věcí, které mě donutily přehodnotit plán. První, co mi došlo, že informace o selhání obou zobrazovacích metod není mezi ženami vůbec známa. Bylo mi jasné, že nemůžu být ojedinělý případ a že tahle informace může zachránit mnoho životů – u rakoviny jde hlavně o včasné odhalení. A že díky mému příkladu ženy nebudou ignorovat pohmatné nálezy a pocity těla. A to se potvrdilo, ženy mi hojně píšou. Nejedna prožila, to co já: tedy selhání přístrojů a odhalení až z biopsie, a navíc už vím i o zachráněných ženách, které díky tomu, že mluvím, přišly včas. Tenhle pocit je pro mě úžasný a dává mi jasnou zpětnou vazbu, že je nutné tuto informaci šířit. Že má smysl.

Další věcí bylo, že jsem potřebovala ohled kolegů na jevišti a nechtěla jsem jim lhát. Bylo to neutajitelné a bylo otázkou času, kdy se to dozvědí novináři, kteří by pak mohli psát nekontrolované dramatické titulky a články, a to jsem si nemohla dovolit kvůli synovi. Vyrůstal jen se mnou a je na mě příliš navázaný. Jsem pro něj zatím vším, nechtěla jsem, aby dostal zbytečný strach.

Jak diagnózu přijala rodina. Věděli, že máte podezření?

Nejen člověk sám, ale i naši milí chtějí do poslední chvíle věřit, že jde o nějakou banalitu. Samozřejmě se všichni snažili přede mnou tvářit statečně, ale prožívali velký strach.

Jak jste o nemoci mluvila se synem? Ve dvanácti letech už si umí leccos najít na internetu, tak je potřeba mu všechno dobře vysvětlit.

Vnitřně jsem byla přesvědčená, že budu v pořádku. Přestože mě čekala vyšetření celého těla, jestli někde nejsou vzdálené metastázy, cítila jsem se čistá. Takže jsem synovi řekla, že se o mě nemusí bát, že je moc druhů karcinomů, mám hodný typ, po operaci bude pryč a budu už zdravá. A samozřejmě jsem mu vysvětlila bulvární články, titulky, které musí prodávat… Mluvili jsme i o hormonální léčbě, která mi může způsobit tělesné i psychické změny, tak ať se toho nebojí, že se s tím tělo potřebuje vypořádat.

Absolvovala jste operaci prsu a nechala jste si vzít pro jistotu obě. Bylo to těžké rozhodování?

Velmi dám na svou kamarádku gynekoložku Janu Skřenkovou. Pomohla mi, byla pro mě úžasná i jako psycholog, postarala se o mě ve všem. Jsem jí nesmírně vděčná. A onkoložka, paní profesorka Tesařová, je zase skvělá v tom, že neprosazuje jen své postupy a dává právě i na instinkt člověka. Nabídla mi také možnost odstranění prsní žlázy a rovnou nahrazení implantátem a vím, že podpoří odstranění prsu, i když to z onkologického hlediska není nutné. Můj typ nádoru se ale rád objevuje v obou prsou zároveň, takže i když byl prs zdravý, s ohledem na syna jsem zrovna v tomhle měla jasno.

Vaše léčba se obešla bez chemoterapie, tedy i bez ztráty vlasů. Dovedete si představit, že byste přišla i o ně?

Dovedu, protože to je věc dočasná. Vlasy vyrostou, i když to musí být velmi náročné. Prsa vám taky nahradí, ale ten cit, který v nich člověk měl, je nevratný…

Zmínila jste obavy, co léčba udělá s vaším tělem i psychikou. To byl důvod, proč jste se během léčby na chvíli rozešla s přítelem. Vnímám to jako rozchod z lásky...

Moc jsem se bála, co se mnou léčba provede, jak všechno snesu. Jsem velmi zranitelná, když miluju. Bála jsem se, že se mnou partner bude třeba ze soucitu a z obav, že ho budou lidi lynčovat, kdybych se mu jako žena přestala líbit a šel si za štěstím. Dnes je to o trochu lepší, už se blíží čas, kdy budu opět celá. Hlavně si denně snažím uvědomit, že nejsem úplně obyčejná ženská – právě proto, co všechno jsem v životě zvládla ustát, vybudovat, jaké jsou moje schopnosti, jaký jsem člověk. S mojí hlavou je to ale boj stále. Zatím jsem ztrátu prsou nepřijala, ale myslím že proto, že to vnímám jako dočasný problém.

Nakonec jste s přítelem opět spolu a můžete porovnat dobu, kdy jste na všechno byla sama, a teď, kdy máte jeho podporu.

Samozřejmě bylo příjemné, když mi třeba trhali bez umrtvení srůsty, že jsem mu mohla drtit bolestí ruku a že jsem nemusela řídit, když jsem byla po zákroku. Ale zpětně jsem ráda, že ty nejhorší dva měsíce byl pryč. Nedá se popsat, jak moc zranitelná jsem se tehdy cítila. To přestane fungovat adrenalin, všechno vás nějak doběhne, hormonální léčba taky udělá svoje, měla jsem úzkosti. I on prožíval trauma z mé nemoci a měl ještě osobní starosti, do toho covid, izolace... Bylo toho moc najednou a vzájemně jsme nedokázali odhadnout práh toho, co je druhý schopen ještě unést. Potíž je, že jsem stále velmi zranitelná, mám poničené sebevědomí, někdy se zvládám líp, někdy hůř, rozhodně nejsem psychicky stabilizovaná, jsem ještě v procesu léčby i práce na sobě.

Jste známá osoba a lidé vás mohou třeba i na ulici oslovit, chtít si o vaší nemoci povídat. Vadí vám mluvit o tak soukromé věci?

Tím, že jsem se nebála o svůj život, mi to nevadilo. Jasně, četla jsem i takové příběhy, kdy to nedopadne dobře, a psychicky mě to taky dokázalo srazit, ale většinou jsem na komunikaci měla síly dost, věděla jsem, že lidem pomáhám, i oni se snažili pomoct mně, poradit… Vážila jsem si toho.

Zvládla jste práci a léčbu současně, nebo jste musela nějak měnit své domluvené plány?

Šestý den po operaci jsem už stála na jevišti, pro mě bylo opravdu moc důležité, že nezůstanu bez příjmů, že uhradím své náklady, hypotéku. Psychika mi začala haprovat až v době, kdy jsem pracovat nemohla, protože začal covid. A neskutečně mi pomohlo cvičení v posilovně, raketově mě vrátilo do normálu. Psychiku teď nemají nejlepší ani zdraví lidé, tak je asi jasné, že když berete hormonální léky a jste rok bez práce a s hypotékou, tak to psychice nepřidá. Naštěstí jsem se mohla vrátit k malování a maluju i na zakázku. Tato umělecká práce mě teď naplňuje a je i částečnou finanční podporou.

Jak jste nemoc přijala, jak jste prošla léčbou, jak jste o tom mluvila, to je příklad pro mnoho žen. Spojila jste se s některou společností, která s onkologickými pacienty pracuje?

Začala jsem spolupracovat s Centrem informací pro onkologické pacienty (CIOP), natočili jsme první edukativní video týkající se genomických testů, které jsou novinkou v diagnostice rakoviny prsu a proplácejí je pojišťovny.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Možná je brzy, ale jestli už něco takového cítíte, co to je?

Pokud nás daná věc nezabije, tak to platí. Člověk se dozví, byť třeba za deset let, proč si čím prošel a v čem mu to prospělo. Zatím odpověď neznám, jen vím, že každou zkoušku – pokud ji přežiju – nakonec zvládnu proměnit v přínos.

Onkoložka Petra Tesařová: Rozhovor o dětech, práci i odpouštění