Michaela Efrati: Judaismus vnímám jako feministický

Michaela Efrati (45) se narodila v Československu do ateistické rodiny. Studovala na gymnáziu a nakonec maturovala v Americe. Poté se rozhodla podniknout dobrodružnou cestu kolem světa. Ta začala a následně i skončila v Izraeli, kde se rozhodla žít. Zároveň konvertovala k judaismu.

V současné době žije se svými dvěma dětmi v Česku a věnuje se židovskému turismu. Na otázku, jak se o ní turisté dozvědí, odpovídá, že téměř výhradně na základě ústního doporučení. Lidé z židovské komunity preferují jako průvodce člověka, který zná jejich komunitu zevnitř.

Své klienty provádí po Židovském muzeu, synagogách, hřbitovech a ve svém povídání se věnuje i holocaustu. Mluví hebrejsky, anglicky a česky. Kromě židovské historie se věnuje v jedné své procházce i odboji v době protektorátu. A když přišla kvůli pandemii covidu o práci, připravila si prohlídku městem po stopách velkých žen. Proč právě toto téma? Protože považuje rovnoprávnost žen a vzájemnou podporu za zcela zásadní. I jí se stalo, že byla v práci podceňovaná, a i proto neváhala a zapojila se do projektu Žena v zenu.

Kdo je Michaela Efrati?

Máma dvou dětí, protože ony jsou mým nejpovedenějším životním projektem. Také samozřejmě dcera a kamarádka. Jsem i součástí širokého židovského světa, bojovnice za vzdělávání, feministka a neochvějná optimistka.

Označujete se za feministku. Jak vnímáte postavení žen ve společnosti?

Feminismus si definuju jako hnutí poloviny lidstva, ke které se ta druhá polovina chová jako k menšině. Na planetě je 50 procent žen a byla bych ráda, aby se o věcech rozhodovalo napůl. To ale 40 tisíc let patriarchátu značně komplikuje. Žena opravdu nemá menší mozek, jak hlásali staří Řekové. Ale když Občanský zákoník z roku 1811 hlásí, že postavení ženy je na úrovni dětí, nezletilých, cizinců, slepých, hluchých, šílených a blbých a změní to až velká reforma v roce 1950, tak je jasné, že předsudky jsou zaryty hluboko do myšlení společnosti. Muž a žena by se měli ve svých kvalitách a přednostech doplňovat. Země, kde se toto daří, se vyskytují na předních místech v žebříčcích kvality života. Česká republika je s rovnoprávností na chvostu tabulek vyspělých zemí, a to je škoda. Máme totiž rozhodně na koho navazovat: Františka Plamínková, Marie Schmolková, Alice Masaryková, Josefa Náprstková a další úžasné ženy, které se patriarchátu nebály.

Jste už roky samoživitelka. Kdy to bylo nejtěžší?

Před 11 lety, po rozvodu. Oběhat školy, školky, kroužky, když ani jedno z toho není ve vaší městské části a nemáte auto, a ještě do toho pracovat, to dalo zabrat. A pak puberta dětí, kdy chyběla reflexe od druhého rodiče. Ale s pomocí krátké psychoterapie jsem zvládla i to. Paradoxně když musíte dělat všechna rozhodnutí sama, je to jednodušší než dělat kompromisy s partnerem. Hodně pomáhalo mít v zádech rodiče a kamarádky.

Je pro vás podpora mezi ženami důležitá?

Sesterství je pro mě zcela zásadní. Ženy tmelí existence patriarchátu. A rovnoprávnost nemá být o tom, že muži a ženy dělají všechno stejně. Je o rovnoprávném přístupu k rozhodujícím a životy ovlivňujícím pozicím.

Co byste poradila ženám v souvislosti se sladěním rodiny a kariéry?

Nejlepší je zakázat si myšlenku, že by něco nemohlo jít. Mluvčí izraelského prezidenta je matkou 12 dětí, několik mých kamarádek v Izraeli si dodělávalo doktorát po osmém dítěti. Jiné moje v Česku žijící kamarádky mají 5 dětí a jsou velmi úspěšné ve své práci. Tudíž ono to jde. Radila bych nebát se, komunikovat, zkoušet nové věci. Základ je vybudovat si zdravé vztahy ve svém okolí, mít rodinu, která není od slova rodit. Rodinu z nepokrevních přátel, kteří se vaší rodinou stanou.

Proč jste se vlastně rozhodla vstoupit do projektu Žena v zenu?

K Ženám v zenu bylo přizváno mnoho úžasných a úspěšných žen, jež veřejnost zná. Já jsem tam za ženy mediálně neznámé, co místo veřejné sféry aktivně tvoří svůj mikrokosmos. Se začátkem pandemie a nutností přeorientovat se na lokální turismus jsem se ponořila do studia patriarchátu, zkoumala příběhy zajímavých a nikdy plně uznaných žen. A následně jsem se rozhodla víc zapojit a být víc slyšet.

Kvůli pandemii jste přišla ze dne na den o práci. Jak jste na novou situaci reagovala?

V únoru 2020 jsem byla vyčerpaná z předešlé sezony, procházela krizí středního věku a vyhořením. Tvrdila jsem, že chci dělat nic. Nicméně jsem se po první vlně přeorientovala na české turisty a začala pracovat na nové procházce po stopách významných žen. Nebylo to samozřejmě hned, ale naštěstí jsem měla úspory. Minimalizovala jsem výdaje a dětem nahlásila, že jsme zchudli. Lidé pracující ve vzdělávání si v západním světě často berou tzv. sabatikl, rok volna za účelem psychohygieny. Já bych si takový rok bývala musela udělat tak jako tak, vyprávět totiž od rána do večera dějiny, o holocaustu a jiných genocidách, se na člověku podepíše.

Jak vás napadlo provádět zrovna po stopách silných žen? 

Někdy zkraje pandemie jsem při procházce došla do ulice Sněmovní, kde stojí od roku 2015 památník Milady Horákové. A já se rozhodla ji představit nejen jako oběť justiční vraždy, ale i jako feministku, za kterou se považovala. Procházku jsem postavila nejen na příbězích výjimečných žen, ale i na chronologické lince vývoje postavení ženy, legislativních změnách a jak se na ženu dívají různá náboženství.

K tomu se ještě dostaneme. Jak se člověk stane průvodkyní? 

Při druhé mateřské mi maminka darovala kurz Pražské informační služby pro průvodce, který jsem absolvovala, aby mi nezměkl mozek. Kurz se týkal urbanismu, architektury, historie a umění, oblastí, které mi byly blízké. Nakonec to dopadlo tak, že mi kamarád nabídl práci v turismu v Praze a už jsem u toho zůstala. Ze začátku jsem dojížděla z Izraele na sezonu, po rozvodu a následném přestěhování do Prahy bylo jasné, že jsem našla nejen práci, ale i poslání.

V jakém smyslu?

Měla jsem obrovské štěstí na klientelu, která se skládá z různých vrstev židovského světa: akademiků, přeživších holocaustu a jejich potomků, diplomatů a neobyčejně obyčejných lidí. A nikdy jsem neměla pocit, že pracuju. Práce je mi koníčkem, koníček je mi prací.

Prý vás jako ženu v práci odmítali. V jaké situaci? 

Stávalo se, že mi psali klienti a preferovali mužského průvodce. Většinou jsem odepsala, že izraelské vládě fakt, že nemám penis, nevadil. Nicméně často nebyl mužský kolega k mání a já pomalu přesvědčila i ty nejvíc ortodoxní, že i žena může mít znalosti na úrovni muže, což tedy zní strašně.

To ano. Co vlastně znamená žít jako správný Žid?

Znamená to žít svátky, slavit sabat, studovat do hloubky starozákonní texty, fungovat v rámci komunity, chápat, co je to modlitba. Já, jako člověk vychovaný v ateistické společnosti s akcentem na vědu, hledám v judaismu prvky, kdy současná věda potvrzuje účinnost tří a půl tisíce let starých příkazů a zákazů, a dokazuje tak jejich prospěšnost pro duši a tělo. Židovský národ se nazývá vyvolený ne proto, že by byl v něčem lepší, ale proto, že má jít příkladem. Podíváte-li se na to optikou dneška, zjistíte, kolik nobelovek, výzkumů, high-tech vynálezů a podobně připadne na mé souvěrce. Pak je jasné, že ona nastavení fungují.

Je židovská komunita jednotná, nebo se nějak dělí? 

V judaismu, jako v každém jiném náboženství, vzniklo mnoho různých směrů, skupin a sekt. Moje klientela je pestrá: od sekulárních osob, přes lidi, kteří žijí judaismus kulturně, lidi z reformního hnutí, z moderně ortodoxního hnutí až po ultra ortodoxní. Ke každé takové skupině je zapotřebí přistupovat jinak. Nejlépe se mi ale pracuje s moderně ortodoxními Židy, kteří jsou většinou vzdělaní v historii, zcestovalí a zároveň sledují soudobý svět.

Jakou roli přisuzují ženám judaismus a Tora, tedy jeho základní dokument?

Jejich úlohou je vychovávat děti, dbát na jejich vzdělání. Ukažte mi důležitější oblast než vzdělávání dětí! Zároveň jsou ženy velmi akcentovány v starozákonních příbězích, jsou často hybatelky celého děje. Přestože i v judaismu došlo na snahu upozadit ženy, nejsou výjimkou rabínky, profesorky Talmudu či političky, soudkyně a vědkyně z ortodoxních kruhů. A mnozí velcí rabíni byli feministy. Judaismus, na rozdíl od křesťanství, nestaví sex na roveň hříchu, takže žena není pohár neřesti, a to je celkem základ. Za mě tedy vidím roli ženy v judaismu feministicky. 

Zmínila jste aktivismus. Považujete se za aktivistku?

Aktivismus je pro mě bojem za dobro. Pomáhá člověku najít smysl života. I kdyby to mělo být rozesílání emailů zákonodárcům, sbírání podpisů v kauzách, které vás oslovují, nebo veřejná diskuse. Aktivismus mi pomáhá necítit se bezmocná vůči věcem vyššího řádu.

Víte, kteří slavní muži označují sami sebe za feministy?