Michaela Bencová: Chtějí ji na olympiádě jako rozhodčí!

„Najdou. Rozhodčím se může stát v podstatě kdokoli. Občas se rozhodčími stávají rodiče dětí, které badminton hrají. Od dětství je doprovázejí, jezdí s nimi po turnajích, a potom slovo dá slovo, a oni spojí příjemné s užitečným. Takže i u nás, i když tady moc rozhodčích badmintonu není, najdeme pár takových případů.“

Není vás moc… Co to znamená? Kolik?

„Registrovaných s licencí je poměrně dost, asi šedesát, možná sedmdesát. Ale těch, kteří opravdu pískají, jezdí po turnajích, ty lze spočítat na prstech dvou rukou.“

Vy samozřejmě máte nejvyšší třídu… Jezdíte nejvíc?

„Ještě jeden kolega a já jezdíme skutečně nejvíc. A ano, mám nejvyšší světovou třídu, bez které bych nemohla pískat například finále mistrovství světa. A samozřejmě ani olympiádu.“

Na tu letos jedete jako jediná česká rozhodčí. Je to vaše první olympiáda?

„Ano, první.“

Jak to, když už pískáte poměrně dlouho?

„I když to bude znít paradoxně, jsem pořád ještě příliš mladá. Jsem nejmladší žena na světě s touto kvalifikací a druhá nejmladší rozhodčí s touto třídou vůbec. Postup trvá nějaký čas. Měla jsem výhodu, že jsem začala mladá, v jednadvaceti letech, a mnohokrát jsem na turnaji byla jediná pod pětačtyřicet let.“

Našel by se u nás v současné době rozhodčí, který by na olympiádu mohl jet místo vás?

„V tomto okamžiku ne. Měli jsme jednoho rozhodčího, který byl v Aténách i v Pekingu, ale ten už dosáhl ,důchodového' věku pro světového rozhodčího, který je padesát pět let. Zbyla jsem v současnosti jediná, a ještě dlouho to tak zůstane.“

Znamená to, že vás potkají i další olympiády?

„Platí nepsané pravidlo ,dvě olympiády a dost'. Rio de Janeiro by byla zajímavá destinace, na druhé straně si ale říkám, jestli se mi bude chtít ve dvaačtyřiceti letech skončit, jestli by nebylo lepší, kdyby na mě druhá olympiáda připadla až někdy později.“

Proč jste přestala aktivně hrát v tak raném věku?

„Na doporučení lékařů. Měla jsem silnou chudokrevnost, takovou, že mi hrozila transfúze. Hrála jsem už třináct let, ale vlastně ze setrvačnosti, protože už jsem byla za zenitem. Bez důvodu se mi ale přestat nechtělo. Lékaři mi ten důvod dali.“

Dokážete si ještě i dnes zahrát badminton pro radost? A hrajete jej?

„Ve své době, kdy jsem badmintonu nechala, jsem ho přestala hrát úplně. A dlouho jsem před ním přednost dávala jiným zpestřením. V poslední době, když mě někdo hodně otravuje, abych si šla zahrát, nechám se nakonec přemluvit a jdu. A baví mě to. I když často musím na protější stranu kurtu postavit tři, abych si zahrála. A když se chci pobavit, nehýbu se a dívám se, jak soupeři lítají.“

To to stále ještě tak umíte?

„Ano, ale už mi schází kondička a taky mám pomalejší reakce. Ovšem na závodní hráče, nikoli na rekreační.“

Postavila jste se někdy v nedávné době i proti špičkovému hráči?

„Ne, jenom nedávno jedna firma uspořádala turnaj, kde jsem hrála souvisle šest hodin s kdekým, s ženskými i s chlapy, a skončila jsem druhá za klukem, který chodí hrát badminton dvakrát týdně. Ale myslím, že i mladé reprezentantky by mě dnes už porazily.“

Přechod od hraní k soudcování ale není automaticky běžný.

„Byla jsem jedna z mála, kdo nedělal němčinu, nýbrž angličtinu. Nabídla jsem se našemu badmintonovému svazu, jestli nepotřebuje pomoc při organizaci mezinárodního mistrovství Československa, které se chystalo v Mostě. Tím to začalo. Potkala jsem se se zahraničními rozhodčími, zjistila jsem, že je s nimi legrace, a tak jsem si řekla: Jako hráčka šanci jezdit ven nemám, třeba se mi to povede jako rozhodčí. Rok poté už jsem pískala a za tři roky jsem skládala evropské zkoušky.“

Je žena mezi badmintonovými rozhodčími běžný jev, nebo je to vzácnost?

„Převažují muži, i když se situace postupně napravuje. Když jsem začínala, byla jsem třeba z třicítky rozhodčích jediná ženská na turnaji. Dnes už se to srovnává na čtyřicet ku šedesáti. Zažila jsem v průběhu roků tendenci ženské prosazovat, ale zažila jsem také spoustu žen, které si troufly dělat čárové rozhodčí, ale na umpire by si v životě nesedly, protože se na to prostě necítí.“

Máte to jako soudcující žena v mužských kategoriích těžší?

„Hráči to na ženskou samozřejmě zkoušejí. Na mě teď už ne tolik, jako když jsem začínala, ale troufají si víc než vůči chlapovi.“

Hrozí i agresivita?

„Já ji nezažila a patří k extrémním výjimkám. Spíš jde o slovní útoky, kdy hráči prostě vypne mozek. Stává se to a občas se též stává, že se provinilec přijde po zápase omluvit.“

Přijde mi paradoxní, že tak náročná, prestižní a pro daný sport zodpovědná funkce, jako je rozhodčí, není placená. Vám ne?

„Mně taky, obzvlášť po dvanácti hodinách strávených ve vymrzlé nebo přehřáté tělocvičně, po hodinách na hřišti, kdy ani není čas dát si kafe a pomalu ani se jít vyčurat. V takových chvílích si říkám: Proč to dělám?“

Proč?

„Dnes už nejvíc kvůli lidem okolo badmintonu, které mám ráda. Koneckonců díky turnajům jsem našla i svého současného přítele, Holanďana. Samotné pískání už beru pomalu jako nutné zlo. Jsou zápasy, kdy si říkám: Sundejte mě už někdo z té židle. Ale pak jsou jiné, kdy slyším diváky obdivně vydechovat s každou smečí, a to mě zase nabije.“

Nutné a k tomu ještě pořádně lakotné zlo… Nemáte za tu práci ani žádné odměny?

„V případě mistrovství jednotlivých zemí platí ubytování a stravu pořádající stát, případně místo stravy dostáváme diety. Naopak cestu by nám měl platit Český badmintonový svaz. Všichni ale víme, že sport donedávna patřil pod Sazku, která hospodařila nevalně. Chodí to tedy tak, že po turnaji dostanu určitou část sumy, na kterou mě cesta přišla, a na konci roku se zjistí, kolik zbylo v rozpočtu a kolik každý zaplatil z vlastní kapsy, a snažíme se to uspokojivě rozdělit.“

Chcete říct, že na to ještě doplácíte ze svého?

„Poslední čtyři pět roků vždycky vyšla nula od nuly. Ale dříve se to stávalo. Hlavně však jsou turnaje, kam už z toho důvodu prostě nemůžu. Přijde pozvánka na China Open a já vím, že tam letět nemůžu, protože jen letenka vyjde na pětadvacet, možná třicet tisíc, což je pětina ročního rozpočtu na cesty pro všechny rozhodčí. Nebo si to musím uhradit z vlastní kapsy. Na jednotlivá mistrovství Evropy přispívá evropská badmintonová unie paušální částkou 200 euro, což stačí třeba na Holandsko, ale už ne na Moskvu. Jen na turnaje mistrovství světa máme letenku hrazenou.“

Nesvádí dobrovolnost rozhodcovské funkce ke korupci?

„To je prakticky vyloučené. Dovedete si představit korupci v tenise? Neumím si představit, jak by rozhodčí mohl ovlivnit výsledek zápasu. Hráči totiž kolikrát vliv a výkon rozhodčího ani nepotřebují, když všechno běží bez problémů, jak má. Jsou zápasy, kde fungujeme skutečně jen jako počitadlo. To bych spíš viděla jako schůdnější podplatit protihráče. Ale rozhodčího? To nemá smysl. Co se ale rozmáhá a za co jsou vysoké tresty, když se na to přijde, to jsou internetové sázky hráčů na zápasy, ve kterých hrají.“

Kdesi jste se svěřila, že jako rozhodčí jste přísná, ale férová. Skutečně?

„Věřím, že ano. Někteří hráči s tím možná souhlasit nebudou. Rozhoduju podle svého nejlepšího svědomí, a když něco písknu, jsem přesvědčená, že je to správné, a stojím si za tím.“

Jste přísná, ale férová i v osobním životě?

„Myslím si, že ano. Mám dost prořízlou pusu, a když se mi něco nelíbí, řeknu to.“

Neodrazuje to eventuální nápadníky? Je vám osmatřicet a jste…

„A jsem stále svobodná, ano. Zastávám názor, že než být ve špatném vztahu, nebudu raději v žádném. A ano, máte pravdu. Chlapi se mě trošku bojí. Jsem poněkud silná osobnost, emancipovaná, a to přináší situace, které většina českých chlapů poněkud nezvládá. Tím, že hodně cestuju, poznala jsem dost zblízka, jak to v určitých věcech chodí venku, a nejsem tedy leccos ochotna akceptovat. Pánové prominou, jistě jsou mezi nimi výjimky, ale já je nepotkala: teplá večeře vařená při druhé směně po práci, zatímco on si sedí s nohama na stole, pardon, tak to ne! Společná domácnost je od toho, aby se jí oba partneři věnovali společně, a navíc jsem z domova byla zvyklá, že táta doma vždycky pomáhal.“

Váš přítel Holanďan ve společné domácnosti poklízet nemusí, a tak se vás nemusí ani tolik bát. Jak takové partnerství ale funguje na tu dálku?

„Holanďan mě už trošku znal a skutečně prohlásil, že se mě nebojí. Tak jsem se ho držela. Už čtyři roky se ho držím. Společnou domácnost nemáme, ale vidíme se hodně často díky turnajům, na kterých on zajišťuje elektronické technické zázemí. Je to vztah na dálku, na který je ne každý stavěný, ale nám vyhovuje.“

Natrvalo?

„Zatím na tom nehodláme nic měnit. Možná i při představě podobně postavených vztahů, kde se partneři rozhodli pro změnu, a zakrátko se vztah rozsypal. Přihlížíme i k tomu, že každý máme doma práci, o kterou bychom nechtěli přijít, což je v době ekonomické krize také podstatné hledisko.“

Nevylučuje to založení rodiny?

„S oblibou říkám, že tímto genem mě maminka nevybavila. Mám děti ráda, ale za podmínky, že je mohu vrátit rodičům. Když potkám kamarádku s dítětem a se psem, skloním se spíš k tomu psovi. Teď mě asi hodně ženských bude proklínat, ale jiné se mnou budou možná souhlasit: nedomnívám se, že dítě je naplněním života a jeho cílem. Ten by si měl každý stanovovat po svém.“