Článek
Sklenička s kamarádkou, občas přípitek v práci, nějaká ta oslava narozenin, trocha piva „na slehnutí“ po obědě… Připadá vám to naprosto v pohodě? Nemělo by, protože balancujete nad propastí závislosti. Právě to je vzkaz, který posílá Michaela Duffková, osmadvacetiletá žena a mamka malé dcery, která o sobě dovede na plnou pusu a veřejně prohlásit: jsem abstinující alkoholička.
KDO SE UMÍ POPRAT S OSUDEM I SÁM SE SEBOU?
Pít jsem začala na mateřské
Přiznáváte, že jste se alkoholu nikdy zásadně nevyhýbala, ale popíjela jste tak nějak „normálně“, tedy na oslavě, s kamarádkami… Kdy začalo být pití problém?
Bylo to na mateřské. Nějak toho bylo moc, odstěhovali jsme se, připadala jsem si izolovaná. Večer jsem si dala skleničku dvě… Během roku už to byl alkohol, kdo za mě rozhodoval. Nepřipouštěla jsem si, že mám problém, i když jsem se rozhodla, že končím a to víno si nekoupím – a večer jsem zas seděla s lahví…
Asi minimálně každou mámu napadne – jak jste se mohla při tom ještě starat o dceru?
Pila jsem hlavně po večerech nebo v případě, kdy byla dcera s někým jiným než se mnou. I po večeru s vínem jsem ráno vstala a fungovala, jinak to nešlo.
Co na to manžel?
Bylo to pro něj těžké období. Nejdřív jsem si svůj problém neuměla přiznat. Dokonce se v jednu chvíli i odstěhoval, protože už nevěděl, jak mě přesvědčit. Alkohol velmi zahýbal naším vztahem – a nejvíc právě po léčbě, protože srovnat si všechno, co se dělo ve vztahu, když jsem pila, ale i to, co tomu předcházelo, nebylo vůbec jednoduché.
Měla jsem strach o život
Co způsobilo, že jste zatáhla za pomyslnou záchrannou brzdu a šla se léčit?
Byl to moment, kdy jsem dostala strach, že mě zabije buď to, že piju, anebo to, že se nenapiju a vystřízlivím.
Asi nejde se jen tak sebrat a odejít do léčebny. To jste se musela „udat“ lékaři a přiznat, že máte problém s alkoholem?
Zavolala jsem adiktoložce (odborník na léčbu závislostí, pozn. red.), na kterou jsem měla kontakt, a ta mi domluvila nástup na detox do Ústřední vojenské nemocnice v Praze.
Jaké bylo tam poprvé jít?
Na detox jsem jela hodně pod vlivem, takže to bylo náročné… No a není ani lehké, když vám to dojde, co jste poslední dobou vyváděli. Po detoxu v nemocnici jsem docházela ještě denně do stacionáře – to už bylo lepší, protože i když jsem byla nervózní, byla jsem rozhodnutá, že léčbu prostě dokončím. Což se mi podařilo a dodnes docházím ještě na individuální sezení.
Jaké to bylo, poprat se s abstinenčními příznaky?
Ano, to byla jedna z věcí, ze kterých jsem měla největší strach. Často jsem měla panické stavy, že umřu, že už nevydržím. Klepala jsem se, potila...
Vysvětlil vám někdo, proč to u vás vzalo tak rychlý spád? Proč jste se během roku stala na alkoholu tak závislou?
Ženy jsou všeobecně ke vzniku závislosti mnohem náchylnější a může to být i rychlejší. Také na nich alkohol může napáchat mnohem větší škody než u mužů.
Zmiňovala jste, že to mohlo být i genetickou zátěží, protože vám alkohol vzal tatínka…
Já úplně nevěřím na genetickou zátěž jako spíš na nějaké sociální návyky. Půl roku po nástupu na detox jsem chtěla začít psát blog Zápisník alkoholičky a naplánovala jsem to na 11. 10. 2018. Je to shodou okolností taky den, kdy se táta zabil před nástupem do léčebny, po letech s alkoholem…
Někde jste řekla, že vám pití vzalo některé hodně blízké lidi. Je to právě to, co době s alkoholem zazlíváte, co vás štve?
Bylo to myšleno právě v souvislosti s mým tátou. A nejen s ním, mám spoustu známých, kteří se do léčebny vracejí opakovaně. Boj s alkoholem je prostě těžký, to mě samozřejmě štve, ale jako jsem za svůj život odpovědná já, je i každý z nich.
Chci své zkušenosti předat
Vám ale tyhle zkušenosti i něco daly: zmíněný blog získal ocenění Magnesia Litera 2019 jako Blog roku, nedávno vám vyšla kniha, jezdíte na besedy… Vyprávíte o svém osudu, doplňujete to fotografiemi, které nejsou lichotivé... Konzultovala jste takovou otevřenost s odborníky v léčebně, ale hlavně s rodinou, s těmi, které sice na fotkách nevidíme, ale kteří u toho byli a může se jich to pořád dotýkat?
Když jsem začínala psát blog, konzultovala jsem to s terapeutkou, potom už ne. Jsem dospělý člověk a musela jsem sama převzít odpovědnost za svoje rozhodnutí. S rodinou jsem to samozřejmě konzultovala, přesně z toho důvodu, že jde i o ně, ale vnímáme to všichni stejně. Pokud to, co dělám, pomůže i třeba jednomu člověku a rodině, tak má smysl to dělat.
Jak vnímáte českou tradici popíjet při každé příležitosti? Lidé často argumentují, že to mají pod kontrolou, že už to takhle dělají roky a nemají problémy...
Pan doktor Honzák, který recenzoval moji knihu, napsal: „Ve chvíli, kdy někdo řekne – mám to pod kontrolou –, tak balancuje nad velmi hlubokou propastí.“ Co říct k tradici pití... Ta tady je, ale patří mezi ty, které bychom měli opustit. Doufám, že si hlavně mladí uvědomí, že normální je nepít. Ale je to těžké, dokud budou rodiče doma běžně těžký den zapíjet vínem nebo pivem, tak dětem nepředávají zrovna dobrý vzor do života.
Měla jste se po léčení chuť se zas napít?
Ne, to úplně ne. Já na takzvané bažení moc netrpím.
Jak se svou zkušeností vnímáte snahy legalizovat „trochu“ alkoholu v krvi pro cyklisty... Co s vámi dělá, když vidíte, jak rodiče dávají cucnout piva dětem. Máte potřebu zasáhnout?
Snahu zasáhnout určitě nemám, tohle je odpovědnost každého rodiče, ale přijde mi to absurdní. Nehledě na to, že čím dřív se s alkoholem začne, tím víc stoupá riziko pro pozdější vznik závislosti – to si rodiče vůbec neuvědomují. O toleranci například u cyklistů: pořád se pohybují v silničním provozu, případně po komunikacích, vyrazili si za sportem, to se mi s alkoholem vůbec neslučuje.
Mluvily jsme o dědičnosti... Bojíte se v té souvislosti o dceru? Lze také předpokládat, že objeví váš příběh na sociálních sítích, mohou jej najít i její budoucí spolužáci. Připravíte ji na možné negativní reakce? A jak vy snášíte zlé komentáře?
S dcerou o tom, samozřejmě úměrně jejímu věku, mluvíme. Věřím, že až taková situace nastane, bude tomu už rozumět a bude mít dost argumentů, aby si z toho nic nedělala. Přesně to je i můj přístup – neřeším negativní komentáře, jsou často úplně nesmyslné a nemají nic konstruktivního.
Nebylo lepší nechat to za sebou, zapomenout a užívat si život bez alkoholu? Zajímá mě, jestli vás to vzpomínání a varování ostatních moc nebolí a nevysiluje.
Nevnímám to jako něco bolestivého nebo vysilujícího. Musela jsem si tu zkušenost nějak zpracovat, abych o ní mohla mluvit a psát – a tak ji předávám. Z pozitivních reakcí, z toho, že se nad sebou lidi zamyslí, a dokonce je to vede k činu, z toho naopak energii beru.
Dobrou motivací přestat pít je i celkové ozdravení. Co se stane s vaším tělem, když přestanete pít alkohol?