Mícha v pořádku, nohy nefungují: Co je ochrnutí z traumatu?

Už jste slyšeli, že se někdo ocitl na vozíku, aniž by měl poškozenou míchu? Nebo že následkem silného akutního stresu přišel o zrak či sluch anebo přestal mluvit? To nejsou fámy ani výmysly filmových scenáristů. Jedná se o známé a dobře popsané duševní problémy. Právě na nich se ukazuje, jak velikou sílu má lidská psychika. Jedná se o takzvané disociativní (disociační, konverzní) poruchy. Komu hrozí a jak se léčí?

Pojem disociace znamená oddělení a jde o obranný mechanismus, který postiženého chrání před prožitým traumatem. Jestliže člověk zažije tak veliký dušení otřes, že se s ním není schopen vyrovnat, jeho vlastní psychika ho ochrání: neúnosnou vzpomínku oddělí, odštěpí a přesune do nevědomí. To se však bohužel neobejde bez následků.

Hrůzný zážitek je sice zapomenut, ale v psychice stále „pracuje“ – a začne se projevovat jinak. Často tak vznikne řada zdánlivě nepochopitelných psychických a tělesných příznaků. Mezi obvyklé projevy disociace patří ztráta paměti, narušené vnímání okolního světa (lidé mají pocit, že vše kolem nich i oni sami jsou „neskuteční“), úzkost, deprese či sebevražedné myšlenky, ale také přesvědčení, že dotyčného ovládl zlý duch. A dochází i k čistě fyzickým následkům: objevuje se ztráta čichu, zraku, sluchu, vnímání doteku, dostavují se křeče či poruchy řeči nebo dojde k ochrnutí některé části těla.

Poruchy se objevují jako reakce na velká traumata (nehoda, úmrtí dítěte, únos, mučení, válečné zážitky) nebo dlouhodobé týrání (fyzické, psychické či sexuální zneužívání). Lidé tak vlastně unikají před realitou, ovšem ne vědomě – postižení nemají ani ponětí, co se s nimi děje. Proto také bývá občas dost těžké disociační poruchy odhalit a vyléčit – souvislost s traumatem je někdy zcela jasná (ztráta řeči či paměti bezprostředně po nehodě), ale jindy může jít o dlouhé hledání.

Proces disociace se často projevuje jako fyzický problém, třeba jako mozková obrna – obvykle jde o ochrnutí jedné končetiny. Jenže ani přes řadu vyšetření lékaři nenacházejí žádné poškození míchy či nervů, které by mohlo potíže způsobit. Navíc se stav mění v závislosti na psychickém stavu pacienta, což diagnózu dále ztěžuje. Pokud odborníci získají podezření, že se jedná o disociační poruchu, musejí přesto provést opakovaná pečlivá neurologická i psychologická vyšetření, aby ji mohli potvrdit a nezanedbali přitom vážné fyzické poškození.

Pokud se disociační porucha projevuje jen jako tělesná nemoc a navíc není zjevná souvislost s traumatem či třeba týráním, bývá často největším problémem špatně stanovená diagnóza. Lidé se pak mohou zbytečně léčit například s epilepsií nebo obrnou, což situaci zkomplikuje a úzdravu oddálí. Dostat postiženého na terapii však nemusí být vůbec jednoduché. Někteří pacienti jsou přesvědčeni, že je jejich problém způsoben skutečně tělesnou nemocí, a pomoc psychologa či psychiatra odmítají.

Při léčení se nejčastěji kombinuje psychoterapie a psychofarmaka a terapie může zahrnovat i hypnózu. Vzhledem k složitosti těchto případů je třeba, aby se na léčbě podíleli odborníci různých specializací podle konkrétních příznaků. Cílem je návrat odštěpených částí psychiky k vědomí a zpracování traumatu tak, aby vymizely příznaky disociace. Většina akutních disociačních poruch ale naštěstí odeznívá spontánně.

A víte, jak mohou život znepříjemňovat sociální fobie?